Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník Mauritius 2007

Na této stránce naleznete podrobný popis naší cesty, včetně všech zážitků a perliček z přípravy svatby i svatby samotné. Deník jsme psali dle momentální nálady a rozpoložení, proto prosím o shovívavost při četení všech překlepů a hovorových výrazů. :-)

 30.11.2007

 Bohouš: Tak dnes to tak nějak všechno začíná. Tedy né, že by to bylo bez nějakého plánování, ale dnes konečně vyrážíme na cestu. Cestu, která je tajemstvím pro všechny kamarády i naši milou rodinku.

Z Prahy vyrážíme kolem poledního a míříme směr Frankfurt. Cesta utíká podle plánu, kilometry utíkají a my už se vidíme v letadle. Jenom šedesát kiláků od letiště se začne tvořit kolona. Pomalu se plížíme vpřed a zkoušíme od Řezni zjistit, co se stalo. Nervozita stoupá a čas najednou letí jako o závod. Naštěstí v okamžiku, kdy už se o nás pokouší infarkt míjíme dvě nabouraná auta  a před námi se otevírá volná cesta. S očima na stopkách se řítíme vpřed. Jedeme na Holiday parking, což je parkoviště pro dlouhé stání. Poprvé ho sice netrefíme, ale nevadí, druhý pokus je úspěšný. Je to k neuvěření, co je tu aut. Loni to byla pohoda, na letišti tu snad parkuje půl Německa.

Rychle se převlékáme do sandálek a chytáme taxi, co jezdí na letiště zdarma. Spadnul z nás doslova kámen, protože díky zácpě by se nás poledních pár hodin krve nedořezal.Na letiště jsme dorazili necelou hodinu a půl před odletem.

Šťastni přijíždíme na letiště a tak nám ani nevadí posunutí odletu o hodinu.

Hupsneme do letadla a hurá do ráje. Snad tu Keňu mineme a poletíme o kus dál.J

(Jak to bylo s Keňou? Celá naše cesta byla absolutně tajná a jediný kdo věděl kam jedeme, byla paní, co mi šila šaty. J V práci, známým, příbuzným a všem, kdo se ptal jsme řekli, že jedeme do Afriky. Což byla pravda, neb Mauritius patří k Africe. No a když se zeptali kam, jednoduše jsme řekli, že do Keňi, protože to je jediná země, o které toho víme dost, aniž bychom si museli něco zjišťovat. Navíc to musela být nějaká zvláštní destinace, aby všichni pochopili, proč zrovna v prosinci a bez Jiříka a Ivanky…. Aby jste tedy pochopili, pro nás to není cesta ledajaká… nýbrž svatební… a to doslova… budeme se na Mauritiu brát – tedy doufáme… No a jelikož jsme se báli, tedy hlavně já, že by nám to maminky rozmlouvali… přesněji řečeno rozmluvili, tak jsme se dohodli, že to nikomu neřekneme. A to doslova, protože svět je malý a tak nemělo cenu riskovat, že se to mamky či bráškové dozvědí nějakou oklikou J)  

Sobota 1.12.2007

 Jana: Nastoupili jsme tedy do Air Mauritius a vydali se na cestu do neznáma.Letušky a stevardi byli moc milý. K večeři jsme měli lasáně s lososem a rýží s kuřetem a špenátem, k tomu ještě ovocný salát… výborné. Po dlouhé noci a ještě delším letu, jsme po 10,5h v 11:30 místního času (8:30) přistáli v Maheburgu. Sluníčko svítilo, teplota 28stupňů. Prostě paráda, konečně jsme tu. Letiště je malinké, jedna ranvej a tři choboty.  Na letišti se o nás rvali taxikáři, ale kdo nás zná ví, že jsme nepodlehli… prostě už jen ze zásady. 15Euro z letiště do Flick a Flak sice nebyla vůbec špatná nabídka, ale my jezdíme sockou, jak s oblibou říkáme. J

A tak jsme se vydali hledat autobus. Po několika dotazech na čmoudíky jsme přišli k jednomu, co vypadal strašně mile a když jsme se zeptali odkud jede autobus do Cureppie, chvíli přemýšlel a pak nám řekl, že nás tam zadarmo hodí. Byl to nějaký poslíček z hotelu, který vezl klioše na letiště. Bylo to od něj milé, byl strašně sympatický a pěkně jsme s ním pokecali. Vysadil nás v Cureppie u autobusáku. Odkud jsme za 58 Rp jeli busem do Quatre Borne, kde jsme přesedli na autobus do Flick a Flak, nečekali jsme ani 15 min. Autobus stál jen 40 Rp. U Quatre Borne byla moc pěkná příroda, nádherné zelené hory. Projížděli jsme malými městečky a třtinovými plantážemi, které střídali plantáže čajové. Hned na první pohled nám to tu připomíná Thajsko, avšak s mnohem větší životní úrovní. Žádní motorkáři, jen pěkné domky, nebo spíše vilky. Asi po 1,5h cesty od letiště jsme přijeli do Flick a Flak. Autobus nám zastavil u info-centra. Ubytování jsme měli zamluvené přes net u místního šéfika – 20E/noc/pokoj.

Popsal nám celkem pěkně cestu – měli jsme přesnou adresu  s informací, že máme zahnout u semaforů, je to čtvrtý dům. Bylo tu však několik ulic, které připadali v úvahu a tak jsme chodili sem a tam, protože tu nikdo nevěděl ani jak se ta která ulice jmenuje a čísla na domech tu mají zřídkakdy. Nakonec, když jsme se ptali jednoho z místních, ten vzal telefon a zavolal tomu šéfikovi, kde jsme měli bydlet. Shodou okolností to byl jeho soused. Ale neznali se ani dle příjmení, natož dle adresy… vtipné. Na domku nemají, žádnou reklamu, že by něco pronajímali, ani číslo popisné.

Ubytování bylo ale super. Pěkný pokojík s gaučem, jídelním stolem, lednicí, televizí, mikrovlnkou, sporákem, nádobím, ložnice s postelí s moskitierou a koupelna s teplou vodou. Ani se nám nechtělo věřit, že je to za těch dvacet euro pro dva. Navíc domek byl umístěný v nádherné zahradě s palmami, stromy s liči a mangovníky.

Hned jak jsme se ubytovali, jsme vyrazili do restauračky u zastávky, kde jsme si dali nudle za 50rp a colu za 12Rp. (1 Rp = 0,8Czk) a pak jsme hned hupsli do moře a čachtali se. Moříčko bylo plné místních čmoudíků, jev v jiných zemích nevídaný. Ale jinak báječné, mohlo by být sice teplejší, ale je to paráda v prosinci se čachtat. Mělo odhadem tak 26 stupňů.

Večer jsme se stavili v Intersparu. Koupili si snídani – rohlíky a marmeládu. Trochu nás zklamalo, že všechny pajzlíky, kde jsme chtěli večeřet, byli zavřené. Nakonec jsme ale našli tu „naši“ – čmoudíka, co griloval kuřecí stehýnka a jehněčí. Dali jsme si jehněčí se salátem, 4 pivka a těšili se  po náročném dni do postýlky.

 Neděle 2.12.07

 Myška: Ráno, sedm hodin, otevřu oko, krize, devět hodin zkouším o trochu víc. Sednu si na kraj postele ale zase nic… padám zpět. Nakonec se v deset přemůžu a vstanu. Je to jako po kritickém mejdanu….Macík je na tom stejně.

Přemýšlíme co dnes a nakonec padne nápad, půjčit si motorku. Po snídani jdeme do města, kde zkoumáme, co kde je. Ale kupodivu v neděli tady mají všude zavřeno. Najdeme jeden stánek, kde mají výlety za delfíny za 950Rp na osobu, což je levější než u všech ostatních (1200Rp/os). Objednáváme to na zítra. Ve vedlejším stánku okoukneme motorky a zkoušíme slevu. Nějak ale nejsou podnikaví, tak si ji zatím nepůjčujeme. Jdeme se vykoupat a přemýšlíme, co dál. Voda je skvělá, pěkně se plácáme a nakonec se přeci jenom rozhodneme pro motorku. Jedeme zpět do města, stíháme si ji půjčit na poslední chvíli. Už zavírají a tak mají všechny uklizené, ale jednu nám ještě vyndají… Překvapujou nás tím, že ji můžeme vrátit až zítra…, tady totiž na den asi znamená na 24h, a cena 500 Rp je docela dobrá. Máme svůj černej stroj a k tomu dva rudé kokosy.

Je čas vyrazit na výlet. Vydáváme se směrem na jih do Tamarinu a pak kolem do La Morne do Barevné země Chamarel. V motorce máme necelou půlku nádrže, tak začínáme přemýšlet, kde nabereme. Jedem krásnou krajinou, silnice jsou taky docela dobré, jen ty benzínky nikde. Cesta vede podél pobřeží, palmovými háji, všude krásný písek.

Skůtřík vytáhne i šedesát na rovince, tak se chvílemi řítíme jako vítr. J Jenom ta benzínka nikde. Zastavujeme u prodavače kokosů a chceme si nechat poradit. Lidi tady jsou moc ochotní, někdy jako v Thajsku až moc a neumí ani slovo anglicky. Pomáhá posunková řeč a ukazování na nádrž. Kokosovník říká, že za další 3 km. Jedeme dál, ručičku na nule. Objíždíme dlouhou lagunu, kde vede silnice asi 30cm nad hladinou vody. Dojedeme do dalšího městečka, kde hledáme benzínku. Zase se ptáme pár domorodců, a zase nic. Nakonec najdeme policajta a ten nám řekne, že tady benzínka není a pošle nás do dalšího města 12km daleko. Ručička nádrže už líně odpočívá na nule. Nevíme co s tím. Radí nám vzít si taxi, nabrat do láhve, přijet sem a pak pokračovat na motorce. To se nám nechce, tak naskakujeme a jedeme dál. Atmosféra totálně napnutá a čekáme, kdy mašina zabublá a umře. Kilometry ubíhají, projíždíme krajinou, kde se pěstuje cukrová třtina. Na jednom místě vysušují slanou vodu. Už neletím jako vítr, ale jedeme na spotřebu. Další město, zvládli jsme to. Jenomže ani tady nemají benzínku. Takže nás posílají dál.

Ručička ukazuje méně než empty a před námi šílený stoupák. Tak jedeme dál. Asi po deseti kilometrech je na kopci vesnička a uprostřed stojí benzínka Texas. Je sice zavřená ale bubák tady čepuje za hotové. Dáváme plnou. Natankuje nám tři litry a tak ho donutím tam ještě litr nacpat. Diví se, ale směje se. J

Konečně… Barevnou zem v Chamarel jsme sice minuly, ale nevadí, jsme asi tři kilometry od další barevné země v Chamony. Ptáme se místňáků kudy kam a oni nám kupodivu poradili správně. Šplháme do hor, fotíme okolí a jsme šťastní, že máme benzín… Dojedeme do malého údolíčka, kde je barevná země. Nikde žádní turisté, tak platíme vstup 150 Rp a jdeme se podívat jak to tady vypadá. Je to malý park a pole, kde je výběh se želvami, ty si samozřejmě fotíme, potůček s vodopádem a pak kus odkryté země, kde je vidět její barvy v podloží. Děláme si asi tak hodinovou procházku, fotíme co a jak a uspokojeni jdeme k motorkám. Mezi tím co Macík kontroluje místní zařízení najdu v mapě zkratku k dalšímu místu kam chceme.

Na útesy Gris Gris. Sedáme na motorku a v tu chvíli začíná pršet. Cesta vede zpět na pobřeží a tak se snažíme dešti ujet. Povede se a my už zase jedeme po slunci dál. Odbočit na Gris Gris je trochu bojovka, ale po asi pěti  radách domorodců se objevujeme na konci silnice, kde je malé parkoviště. Stojí na útesu. Parkujeme skútr mezi luxusní taxíky a jdeme okouknout situaci. Pod útesem je malá pláž a o ni se lámou obrovské vlny. V dáli je vidět černý útes – Ptačí skála – nejjižnější místo Mauritia.

Chvilku se kocháme výhledem a pak jdeme okusit místní restauraci. Kupodivu není drahá a tak si dáváme nudle a kolu. Výborná bašta. Nasyceni sedáme na motorku a jedeme podél třtinové plantáže na Ptačí skálu. Je to lávový útes, tak patnáct metrů nad vodou, o který s lámou obrovské vlny a šplouchají až nahoru. Je to fakt síla.

Úchvatná podívaná, ale je čas vyrazit k domovu. Sedáme na motorku a se západem slunce se vracíme. Pomalu se stmívá a  v černých brýlích se jede čím dál hůř… Asi po hodince cesty je opravdu tma a přichází dilema… černé brýle a totální slepota nebo bez brýlí a oči plné much? Naštěstí se ukáže, že mušek je málo a tak šťastně dojedeme domů. Dáme si spršku a vyrážíme na večeři k našemu grilu. Výborné pečené stehýnko a pár piv jsou krásným zakončením dne…

Pondělí 3.12.07 Výlet pro snobíky. :-)

 Myška: S trochou nadsázky se tak dá nazvat dnešní den. Ráno jsme naskočili na motorku a zkušeně dojeli do města a vrátili ji. Hned naproti je obchod , kde jsme si zaplatili výlet na delfíny. Teď tu nikdo není, čekáme, obchod otevřený a bubák nikde… asi po deseti minutách se objeví nějaký cizí a diví se, co jsme zač a nakonec když mu ukážeme voucher, tak nás vezme na pláž. Tam stojí jiný vykulení čmoud a ten …. Volá a kouká do dáli na odplouvající loď. Máme z toho docela legraci, oni nás tu zapomněli. J Jdeme zpět na ulici, jako že vše OK. On mávne na projíždějící  auto a nacpe nás dovnitř. Doháníme loď! Kupodivu se kluci nějak domluví a my nasedáme ke skupince 12 lidí do člunu s proskleným dnem. Loď překoná barieru, kde se lámou vlny , je tu tak dva metry vody a hurá na moře. Cesta utíká docela pomalu, míříme směrem na jih k La Morne. Jedeme skoro dvě hodiny a šéfik řekne, že dnes delfíni nebudou, protože odpluli. Zastavíme sice u nějaké bojky, kde je asi padesát rybek a chce nás nechat šnorchovat. Ale nikomu se do vody moc nechce, tak tam hupsnu jenom já a Macík a ještě dva chlápci. Zbytek jsou takové udržované nádhery a namyšlení frajírci. Za chvilku ale není ve vodě na co koukat, tak vylezeme a jedeme dál. Loď řídí takoví dva mladí kluci, vždycky jednou nohou a dokonce umí palcem přidávat i plyn. J

Kotvíme na krásné pláži, která je ale místem přistání snad všech, co si tu dělají výlet. Jsou tu připravené plachty jako přístřešky a stoly pro piknik. Pro všechny ty paničky s nalakovanými nehty ráj, pro nás utrpení. Jdeme se projít po pláži sem a tam a koukáme kdo sem míří. Je fakt, že na piknik je to tu pěkné, ale tri hodiny jsou dlouhá doba. Celé okolí je laguna, kde je vody po pás a plavat tu fakt nejde. Trochu se namočíme a koukáme jak všichni nakupují šátky. Je to legrace. Koupí si jedna slečna z naší výpravy a najednou se ženské můžou přetrhnout. Kupují jako o život. Ono co taky dělat po dobrém obědě. J Bylo kuře a ryba na grilu… opravdu výborně připravené. K tomu salát a opečený ananas. Když divadlo skončí jdeme s Macíkem po pláži, kde dáváme řeč s čmoudíkem co prodává mušle. Chvilku se s ním bavíme a doporučíme mu naši skupinku, že by mohl něco prodat. Je s ním docela sranda a tak nám dá nakonec na rozloučenou takovou krásnou mušli jako dárek. Ti lidé jsou tu fakt úžasní. No pomalu se blíží čas odjezdu a tak sedáme do lodě a necháme se vézt dvě hodiny zpátky. Moře se trochu rozbouřilo a malinko i prší. Ale všichni přežijeme radostně se vyloďujeme doma. Bezva výlet.

Jdeme do směnárny vyměnit nějaký peníz, domů do sprchy a  pak na procházku. Vydáváme se nejdříve po pláži na sever, ale zastavují nás divoké skalnaté útesy u kterých je luxusní hotel.  Pravda pláž nikde a ten kus co tam je vypadá jako bordelákov, ale lidi si to tady užívají. Hrůza.  Otáčíme to a jdeme na jih. Je  to super. Samí místňáci. Naše oblíbené místo na koupání mineme a jdeme dál. Asi po půl hodině dojdeme do míst, kde je na pobřeží luxusní hotýlek, teda spíš hotelový komplex s malými domečky a bazénem skoro až k moři. Vypadá to opravdu krásně. Pláž taky hezká. Slunce pomalu začíná zapadat, tak to stáčíme abychom se stihli ještě vykoupat o kousek vedle. Najednou se z palem vynoří ženich s nevěstou. Koukáme jak vypadá svatba v hotelu. Je to docela legrace. Kameraman a fotograf jim říkají kam jít a co dělat a nakonec si je štelují na pláži. Necháme se také ztrhnout a uděláme si fotku šťastných novomanželů. Cestou zpět se vykoupeme v krásné čisté vodě a pak už hurá směrem domů. Nakoupíme sýr a bagetu v obchodě, vše hodíme domů a vyrážíme zase k našemu šéfikovi na večeři. Už si nás pamatují, tak pro nás mají i stůl. J K večeři je kuře a nudle. Vynikající. Nejvtipnější je, že když platíme tak nám pokaždé účtují jinou cenu. Ale furt je to v pohodě. Večer se s nimi rozloučíme a jdeme se projít na pláž. Moře je krásně klidné a hvězdy svítí úplně jinak než u nás.

Dnešek to byl dlouhý den a zítra nás čeká zase motorka, tak musíme brzy do hajan. (No je to zase půlnoc, ale co se dá dělat. J)

Úterý 4.12.07

 Macík:Ráno nás budí nemilosrdně budík a sluníčko…už v osm ráno, což je pět ráno našeho času. (asi proto se nám vůbec nechce J) Ale chceme toho dnes hodně stihnout a tak se nesmíme dlouho povalovat. K snídani je rohlík se sýrem a vydáváme se do půjčovny motorek. Tam si musíme ještě chvilku počkat, protože před námi shání nějací běloši ubytování. Holka v cestovce obvolává jednotlivé hotýlky a hostýlky, ale nejnižší cenu jakou jim může nabídnout je 60E za noc, což se i tomuto páru zdá trochu moc. A tak jsme nakonec rádi, že jsme si ubytování rezervovali už doma.Motorku půjčujeme za 500 Rp s tím, že ji vrátíme až zítra ráno. Tentokrát dostáváme červeného draka se silnějším motorem, asi už nás berou jako zkušené motorkáře.

A tak něco před desátou šťastni usedáme na naši mašinu. Červené kokosy na hlavě a míříme směr Quatre Borne. V Q.B. jsme asi na půl hodinky. Celkem bravurně projíždíme městem přes uzavřenou silnici, která se opravuje. To nás ale nemůže rozhodit. Zkratka to byla super a tak za chvíli přijíždíme do Henriety a k Tamarin Falls. Ptáme se na cestu na autobusáku a čmoud nás posílá dál po prašné cestě. A tak jedeme a po pár minutách jsme dorazili k velké oplocené nádrži na vodu, kde je cedule Reservoar Tamarin Falls. Vše je oplocené a jelikož v okolí není ani živáčka vydáváme se po cestě dál. Sice se ze zpevněné cesty stává prašná  kamenitá cesta vedoucí do strašného kopce, ale to nás přeci nezastaví. Navíc v LP psali, že k vodopádům se jde 2h a tak si říkáme, že si alespoň zkrátíme cestu. V polovině kopce, ale naštěstí potkáváme místního správce v jeepu. Jinak se sem snad ani vyjet nedá…. Ten nám říká, že jedeme špatně, že Tamarin Falls je to velké umělé jezero a že tam musíme najít průvodce, který nás k vodopádům dovede. Dole u jezera opravdu nacházíme čmoudíka, co tvrdí, že je průvodce. Vede nás kousek po prašné cestě a pak z ničeho nic zahýbá do džungle. Plazíme se po úzké vysekané cestičce v pralese dolů. Přicházíme ke kaskádám, které prý tvoří těch 7 vodopádů. Takže teď už je nám to jasné, jak to s těmi sedmi vodopády je. J  Z každé kaskády padá vodopád na malou plošinu, která je o 50 až 100 metrů níž… a z  té zase padá další vodopád atd. … Džunglí se prodíráme dolů pod vodopád. Průvodce umí anglicky jen pár základních slovíček a počítat do tří, když nám ukazuje kde se máme chytit a kam šlápnout… je jedno kolik udělá kroků, ale vždy to roztomile komentuje – one, two, tree.J Když scházíme ke druhé kaskádě, pochopili jsme, že s námi chce projít všech sedm kaskád. A jelikož pod námi vidíme ohromnou propast a cesta se stává čím dál tím méně schůdná, říkáme mu, že tu chceme zkončit a že cestu zpět najdeme sami. Průvodce chce 1000 Rp, bláhový. Po chvíli smlouvání mu dáváme 300Rp a sami se vydáváme džunglí zpět. Je pravda, že sami bychom cestu až sem nikdy nenašli. Cestička je sotva vidět a i při cestě nazpět občas ztrácíme nit a musíme ji znovu hledat. Každopádně to ale byl super výlet skoro na dvě hodiny a pořádné se prodírání džunglí. J

Okolo dvanácté odjíždíme od Tamarinu a míříme do Grand Basin k posvátnému jezeru. Grand Basin má být nejposvátnější místo na Mauritiu. Je to hinduistické poutní místo, kde se každý rok schází tisíce lidí z celého světa.

Už z dálky asi 3 km jsme viděli ohromnou sochu shivy. Příjezdová cesta je asi 2km dlouhá a je to jak přistávací ranvej, široká silnice lemovaná odstavnými místy pro autobusy a všude ohromná parkoviště. Samotný Grand Basin je takové malé jezírko – jak říká Myška louže jako každá jiná. Nad jezerem stojí posvátný kopeček, na kterém krásně vlají červené vlaječky. Vnitrozemí, ale  díky horám neustále přitahuje vodu a tak nás bouřkové mraky trochu popohnali dál. Vyrazili jsme směrem na St. Aubin, projeli jsme okolo čajových plantáží a továren na třtinu. Asi ve tři hodiny jsme zdárně našli Vanilla park. Tady jsme asi hodinu obdivovali nádherné želvy, které se dorůstají ohromných rozměrů a dožívají se věku 125 až 150 let.  Jsou to nádherní tvorečkové. Spousta želv spala, jak kdyby byli šíleně sťaté. Ale v tom teple jsme se ani nedivili. Pak jsme se kochali pohledem na krokodýli a kajmany. Chvíli jsme hledali chameleóny a zastavili jsme se u žab, co kvákali jak, když krávy bučí.

Asi v půl páté jsme vyrazili směr Gris Gris na pozdní oběd. Předevčírem nám tu chutnalo a tak nebylo co řešit. Smažené nudličky a smažená rýže byly zase výborné. Shodou náhod jsme tu potkali našeho šéfika, co nás vezl z letiště. Přivezl sem turisty. Cestou zpět jsme se vydali na La Morne. Dali jsme si ananas u kokosáka a výbornou koupačku na úplně prázdné pláži. Na La Morne jsme dojeli těsně před západem slunce. Projeli jsme okolo ohromného golfového resortu až na konec zátoky, kde jsou nádherné zátoky pro kittování a surfování. Chtěli jsme tu udělat pár fotek, ale slunce rychle zapadalo.

Domů jsme s bolavými zadečky přijeli asi v půl osmé. Dali jsme si spršku a vyrazili zase na véču do naší oblíbené restauřačky u grilu. Objednali jsme si vepřové na curry. Přinesli mi kuře z grilu v omáčce ze Srí Lanky. Myška si dal zase kuře se salátem a byl spokojený. Domů jsme to zase vzali po pláži a obdivovali hvězdy.

Středa 5.12.08

 Macík: Dnes máme přesouvací den. Vstáváme v obvyklých osm ráno, snídáme rohlíky s marmeládou a sýrem a balíme vše zpět do batohů. Ačkoliv se nám odtud vůbec nechce. Vše jsme zdárně zabalili, vrátili motorku a šli na autobus. Loučil se s námi i Bobík, pejsek místního majitele. Při cestě jsme ráno zavolali Angele, ta řekla, že dnes v kanceláři je a tak jsme se vydali do Quatre Bornes. Dle domluvy jsme čekali u KFC, kde nás Angela vyzvedla a odvezla nás na okraj města do kanceláře. Tady jsme domluvili pár drobností ohledně našeho obřadu. Seznámili se s naší organizátorkou Brigitte, doplatili zbytek peněz a o půl jedné už jsme seděli v expresbusu do Port Louis, kde jsme byli asi za půl hoďky.

V Port Louis jsme vystoupili na nádraží odkud jezdili autobusy na jih a tak jsme se vydali hledat nádraží, odkud jezdí autobusy na východ. Nádraží jsme našli asi 0,5 km vzdálené. Myška trefil směr báječně a tak jsme se prodírali tržištěm a prožívali tak trochu atmosféru Bankoku. Už jsme poznali, že je to tu taková směsice Thajska, Kuby a Srí Lanky. Z Thajska tu mají výborné smažené nudličky a smaženou rýži, ananas a tak trochu dopravu, i když tady jezdí hodně civilizovaně. Holky jsou tu tak trochu kubánské, větší pozadí a větší popředí, ale jsou o trochu hubenější a rozhodně hezčí. No a SríLanské jsem měla kuře na curry a jsou tu velké hory s lesy a pak palmy a třtinové a čajové plantáže.

Autobus jsme našli skvěle a tak jsme v 1h a deset minut seděli v autobuse do Troux aux Beaches. Autobus jel skoro hodinu a projížděli jsme tu opravdovým mažňákovem. V Trou aux Beaches jsme zažili další vtipnou historku. Při hledání hotelu jsme trochu bojovali s názvem. … hledali jsme totiž villu Kissen, ale v adrese stálo Sandria. A tak jsme přišli k hotýlku Sandria, kde nám místní čmoudka nechtěla říct, kde ta Villa Kissen leží, ale za to nás vehementně přemlouvala, abychom zůstali u ní. Hotýlek byl právě po rekonstrukci a nikdo krom jednoho frantíka tu nebydlel. Pokojík vypadal čistě a měl i větrák a navíc jsme si mohli vybrat asi ze 4 volných pokojů. Za cenu 20E na pokoj a noc se snídaní nebylo, co řešit a tak jsme se ubytovali. Potom jsme vyrazili do města, respektive hledat město nebo centrum, kde bychom si mohli dát něco k jídlu, protože už bylo půl 4. Nikde nic nebylo krom dvou lepších restaurací. Prošli jsme ulicí, kde nebyly ani obchody jen samé vilky s ubytováním. Nakonec jsme, ale přeci jen na něco narazili. Šéfik s pojízdnou restaurací vařil výborné nudle s vepřovým. Sedli jsme si na pláž pod strom a v klidu poobědvali. Do večera jsme se čachtali v moři a procházeli po pláži. Je to tu hezké, ale trochu moc bílých turistů. Ve Flick a Flack bylo spousta mažnáků a tak to bylo příjemnější. Tady je to samý resort s turisty. Večer jsme se vydali směrem pryč od moře a luxusních restaurací a udělali jsme dobře. Narazili jsme na jednu milou hospůdku, kde jsme si dali smažené nudle, pár pivek, ale hlavně jsme tu výborně asi 1,5h kecali s místním mažňákem, majitelem restaurace. Vyprávěl nám toho spoustu a my zase jemu. Chvílemi jsme nerozuměli my jemu a chvílemi on nám.Ale bylo to fajn. A tak jsme mohli po příjemném večeru spokojeně do postýlky.

Čtvrtek 6.12.07

 Myška:Ráno se probouzíme  už o sedmé, ale nějak se není kam hnát, protože snídani máme na půl devátou. Trochu škoda, ale nevadí, stejně by nevypadalo dobře vstávat na dovolené tak brzy. K snídani nás čeká bageta, sýr, džem a kafíčko a čaj. Docela dobré. Po snídani vyrážíme zkušena na zastávku a čekáme na bus do Port Louis, vyrážíme na trhy. Cesta trvá půl hodinky a tak než koukneme do LP tak jsme tam. Město žije čilým pouličním ruchem, všude se obchoduje, radost se podívat. My však vyrážíme dál do Quatre Bornes. Tam má být nejlepší trh na ostrově. Chytáme expres, takže cesta trvá asi půl hodinky, přesto nám přesun zabere dvě hodiny. Ještě že jsme vyrazili dnes a nenechali to na neděli. Tržiště nacházíme docela snadno a vrháme se do něj po hlavě. Trochu nás překvapuje nabízené zboží. Mají tu snad jenom hadry. Přesto si dáváme asi tak tři kolečka než dokopnu Macíka k nějakému nákupu. Je tu docela dobrý výběr, tak kupujeme dárečky domů. Nějaká trička, košile a hlavně dvě alba na fotky. Lidí je tu šíleně a tak to nakonec balíme s tím, že tady už stejně nic nevybereme. Chytáme opět expres do Port Louis, ale kupodivu to asi expres není, protože jede úplně jinou cestou. Když jsme skoro v centru PL zahlídneme docela pěknou katedrálu. Zazvoním na řidiče a ten staví na nejbližší zastávce. Oni to tu mají vůbec vymakané. Když chce člověk vystoupit, tak musí zazvonit zvonkem u řidiče. Zvonek je u každého sedadla. Autobus zastaví na nejbližší zastávce, otevře dveře a teprve pak se dotyčný člověk zvedne a jde ke dveřím. Žádný spěch. Navíc průvodčí hlídá, aby lidi nejdříve vystoupili a teprve pak pouští dovnitř. Pak všechny obejde a vybere peníze.

Takže jsme vystoupili u katedrály. Macík ji zkouší vyfotit, ale celá zklamaná zjišťuje, že ji došla karta. 400 fotek za pět dní, dobrá spotřeba. Takže sedáme do katedrály promazáváme foťák. Přesvědčím ji smazat sto fotek, tak jsem zvědav jak dlouho ji to vydrží. J Nakonec sedáme zase na bus a jedeme do centra. U hlavní silnice je ale taková zácpa, že raději vystupujeme o ulici dřív a dojdeme to pěšky. Máme trochu hlad tak si dáváme na ulici bagetu s kebabem a dvě citronové limči do kelímku. A protože nás tlačí čas pádíme k muzeu, kde je vystavený Modrý Mauritius. Byla by to ostuda být tady a nevidět ho. Na  druhou stranu je fakt, že za vstupné 175Rp/os to rozhodně nestojí. Ještě, že jsem věčný student, tak to mám za polovic. J Okoukneme známky, modrou a červenou. Ty právě mají na sobě nápis POST OFFICE, ty které se pak dříve používali mají POST PAID. Drobný rozdíl (chyba) a jak to panečku lidi zblbne…

Z muzea míříme do centra, kde by měl být trh. Bohužel už zavírá a tak nic nekupujeme a místo toho se v klidu vydáváme na pevnost nad město. Míjíme divadlo, katedrálu i hezkou mešitu a drápeme se do šíleného kopce.  V pevnosti se asi připravuje nějaká velká sláva, všude MiB(Mann in black) J Nenápadně proklouzneme kolem nich a hlídač si nás všimne až když jsme už na hradbách. Sice říká, že mají zavřeno, ale já na něj, že pět minut, tak mávne rukou a nechá nás. Rychle si prohlédneme město z výšky a pak už se jen pošklebíme na turisty, kteří se nedostali dovnitř. U pevnosti je super strom – Hnědákovník. Má žluté květy a rostou na něm asi půl metru dlouhé hnědé lusky, které vypadají opravdu originálně. Doufám, že na fotce to bude vidět. Seběhneme dolů, projdeme čínskou čtvrtí a říkáme si, že jsme měli zůstat tady a ne se hnát do QB. Po cestě na bus se stavíme v obchodě s CD a kupujeme nějakou místní hudbu. Cena 500Rp za CD je vysoká, ale lepší už nebude. Po příjezdu do Trou aux Biches se jdeme vykoupat. Není to na dlouhé čachtání, přeci je už po západu slunce. Cestou do hotelu se stavíme zeptat na potápění… Chtějí 1400Rp za ponor. No uvidíme zítra. Na večeři zamíříme k našemu šéfikovi, ale ten dnes nepracuje, asi jsme mu dali včera vydělat. Cestou zpět se stavíme v super bufíku, dáme večeři za 200 rupek pro oba a pak hurá do postele. Macík je nějaký utahaný a tak usíná před desátou….

Pátek 7.12.

 Macík: Ráno jsme vstali už v sedm, protože dnes bude opět perný den. Ještě před snídaní jsme zaběhli do Dive centra na druhé straně města. Byl tam výborný čmoudík, který by s námi pod vodu hupsnul hned. My jsme si to ale chtěli domluvit až na sobotu a tak si nás napsal a bylo domluveno. Po snídani v půl deváté jsme vyrazili na autobus do Pamplemouses – botanické zahrady. Autobus ačkoli jezdí 1x za půl hodiny přijel hned jak jsme přišli na zastávku. Tomu se prostě říká správné načasování. Do Pamplemouses jsme jeli za 21Rp/os asi hodinku. Botanická zahrada nás moc nenadchla, je pravda, že je v ní spousta palem a podivných stromů, ale to je ostatně na celém ostrově. Navíc kterákoli ulice ve městě kvete víc než celá botanická zahrada. Ale pár pěkných stromů a palem se tu přeci jen našlo. Třeba super stromy s ohromnými kořeny, které vypadají jako zkamenělé. Nebo ohromné palmy, s listy o průměru tak dva metry. Koušou tu ale všude mušky a tak jsme asi po hodině a půl – v půl dvanácte vyrazili směr Port Louis. Tady Myška bravurně našel China Town a tak jsme se chvíli prodírali přes stánky se vším možným. Pak mě ale přepadla náhlá potřeba a tak jsem běžela navštívit jediný Mc´Donald na ostrově. Naštěstí to nebylo nic vážného a tak jsme mohli pokračovat v prohlídce města. Zamířili jsme na normální tržiště. Musím říct, že tady to bylo mnohem lepší než v Quatre Borne. Spousta dřevěných věcí, triček a suvenýrů. Asi za 2h jsme nakoupili všechny dárky. Stavili jsme se opět v Mekáči navštívit moji oblíbenou toaletu a pak jsme si na nádraží dali skvělý kebab. V půl čtvrté jsme vyrazili směr Grand Bay. Chtěli jsme vidět, jak tu vypadá pláž. A musíme přiznat, že jsme rádi, že bydlíme v Tou aux Bisches. V Grand Bay je veliká zátoka, kde je ale jen 1m písku a pak 1m trávník a zeď k hotelu. Prostě nic moc. Navíc díky tomu, že jde o zátoku, je tu voda kalná. Na ulicích je sice spousta obchodů se suvenýry, ale pěkně drahých. Vydali jsme se tedy pěšky směrem k naší pláži. Ale jelikož se nedalo jít po pláži, tak jsme šli po silnici. Po hodině cesty nás však přestalo bavit hledat vchod ze silnice na pláž a tak jsme si chytli bus k nám. Dali jsme si koupel při západu slunce, která byla po parném a únavném dni opravdu osvěžující. Po spršce v hotýlku jsme vyrazili zase k našemu šéfikovi – čmoudíkovi do restaurace na nudličky a pivko k večeři. Dala jsem si panáčka místního rumu na vyléčení mých akutních střevních problému a do postele jsme se dostali zase pozdě v noci, jelikož šéfik restaurace si s námi zase dlouho povídal a vyprávěl o dětech, o tom jak žije, kde cestoval, jaké jsou zvyky. Taky jsme se dozvěděli, že děti se jmenují dle toho v jakém měsíci se narodí, tak podle toho musí začínat křestní jméno na určité písmeno. Byl moc přátelský a tak jsme se s ním na další večer domluvili, že nám udělá rybu na Mauritijský způsob.

Sobota 8.12.07

 Myška: Tak dnešní den je zasvěcený potápění a konečně i trochu koupání. Ráno vstáváme v sedm a o půl osmé je snídaně. Jako obvykle čaj, kafe, bageta, marmeláda, sýr a nějaké ovoce.

Po snídani se převlékáme do plavek a vyrážíme napříč městem do dive centra. Cesta trvá asi dvacet minut, ale stojí to zato. Čeká nás potápění s opravdovým bubákem – černým jak uhel.

V dive centru už je čilý ruch a potkáváme tu nějaké frantíky a jednoho rakušáka. Zkoušíme si dlouhý neopren, brýle a ploutve. Rychle vyplníme dotazník ohledně zdravotního stavu a pojištění a až se vydáváme k lodi a míříme na útes nazvaný Aquarium. Je tu hloubka asi tak dvacet metrů. Naskáčeme do vody – celá skupina a vyrážíme podle útesu. Trochu mě bolí ucho, nejde profouknout, ale to se musí rozchodit samo. J Takže hurá do hloubky a obdivovat rybičky. Je jich tu spousta, krásně se vznášejí mezi korály. Je to fakt super. Plave nás asi deset a je vidět, že frantíci tu jsou už jako doma a blbnou s rybičkami. Mají sebou bagetu a krmí rybičky. Mažnák bere do ruky takovou ošklivou mořskou stonožku a dává mi ji do ruky. Pěkně se přisává, potvůrka. Macík si ji hladí… Děláme par fotek a než se nadějeme tak je hodinka pryč. Musíme dodat, že ráno to vypadala, že nevyjedeme, protože Macík se nechtěl příliš vzdalovat od záchodu. Nakonec to ale zkusila a teď po vynoření hned říká, že dáme ještě druhý ponor. Je super, že na břeh je to pět minut lodí. Snažíme se ohřát a za hodinu vyrážíme znovu. Tentokrát už skupina jiného složení. My dva jsme tu za profíky a ke skupině se připojují dva lidé, kteří se potápějí na zkoušku a pár lidí se šnorchly. Hupsáme do vody, ale těm testovacím to moc nejde, takže se plácáme v okolí lodě asi půl hodiny. Potom si nás bere náš šéfik stranu a skupinu nechává u lodi a plave s námi dál. Na jednom místě je mezi korály bílý písek. Tady zastavuje a on vyndává z pytlíku chleba a dává nám ho do ruky. V tu chvíli se objeví spousta rybiček, kterým říkáme zebřičky a okusují nejen chleba, ale i naše ruce. Je to neuvěřitelný zážitek. Člověk je najednou uprostřed chumlu rybek a může se jich dotýkat. Nakonec pokračujeme dál, hladíme sasanku, kde bydlí Nemo. Děsně se lepí na ruce. V jednom korálu objevuji ježíka. Čmoudík ho bere do ruky a on se nafukuje. Pak nám ho podává do ruky. Chudinka se nafoukl a teď je neohrabaný a nemůže uplout. …. Moře je tu moc pěkné. Vynořujeme se u lodi, nasedáme a celý modří se těšíme na souš. Naštěstí je to zase pět minut. Pomáháme vyložit věci z lodi a chvilku pokecáme s mažňákama. Loučí se s námi hrozně srdečně. Ono lidi jsou tady opravdu moc milý. U stánku si kupujeme nudličky, přesvědčuji Macíka, že tu srajdu musí rozchodit a hlavně rozjíst. J Nudličky opět super. Tak posilněni vyrážíme směr Le Canonier. Jdeme v pohodě po pláži, vždy na chvilku zastavíme, vykoupeme se a tak furt dál. Když nás přepadne hlad, tak zajdeme ke stánku s jídlem… Nakonec dojdeme ke Canonieru a překvapuje nás pláž. Hrubý písek, útesy…Opět zde platí, že čím dražší hotel, tím horší pláž. J Zasmějeme se tomu a doufáme, že zítra nás to v Bele Máre nepřekvapí stejně ošklivě. Do města se vracíme se západem slunce. Macík už zase musí, tak ani neposedíme na pláži. Dojdeme do hotelu, dáme spršku a vyrážíme k našemu šéfikovi na véču. Počítá s námi. Máme připravené ryby a vtipné na tom je, že vypadají stejně jako jsme ráno obdivovali na útesu. J

Dáváme pivko, kecáme s ním, chválíme jídlo i paní domácí. Trochu blbneme s dětma. Jsou to super kluci, děsně veselí, furt se smějí. Večer ještě dostáváme dvě lahvičky pro Piškota a adresu, že prý kdybychom něco potřebovali a pádíme do postele. To potápění je děsně namáhavé. No a jsme zvědaví co zítra. Jak se sbalíme a hlavě kam dorazíme.

Pokračování v části 2...