Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

9.12.2008 Neděle – Cesta za a nebo spíš mezi smetánku J

Myška: Ráno je jako každé jiné – sluníčko svítí a nebe je modré skoro bez mráčků, po snídani jdeme k vodě a trochu si užíváme moře a slunce. Je opět krásný den. Oba trochu přemýšlíme jaké pro nás bude odpoledne. Na pláži vydržíme do jedenácti. Trochu překvapujícím je pro nás mořský had, který se líně povaluje asi tak v hloubce ke kolenům. Opatrně ho obcházíme a doufáme, že se neprobudí. J No a v jedenáct máme slunce tak akorát, tak jdeme zpět do hotelu balit na cestu. Dáváme řeč s naší domácí a konečně se dozvídáme kde je Hotel Kissen, kde jsme původně měli zarezervované ubytování… Jsou tu docela vyčůraní… No neva bylo to levnější a moc fajn. Kupodivu se sbalíme docela v pohodě, i když jsme nakoupili spoustu dárků. Hlavně alba na fotky zabírají spoustu místa. Naštěstí nám do rukou zůstanou jen sošky, kterým říkáme čínky. J

Nakládáme batohy a vyrážíme na autobus do PL. Jede skoro hned a cesta utíká rychle, protože je neděle a na silnicích není chaos. V PL jdu koupit poslední místní jídlo, nudličky. Narážím na super vývařovnu, kde po mě kouká jedna mladá bubanda a říká, že u nich mám být jako doma…. Tak nevím, co si o tom myslet, možná to dělá moje pleška, ale je to vtipné, protože holky tady se po mě opravdu točí. J Nicméně nudličky super. Po jídle sedáme na bus do Flacq, a razíme za buržásťákovem.

Cesta trvala asi hodinku a čtvrt. Bohužel zjišťujeme, že z Flacq nic dál nejede. Bereme taxi a smlouváme cenu na 150Rp. Taxík nás veze super třtinovými poli, v kterých stojí staré komíny továren a pyramidy z lávových kamenů, které snad zachytávají vodu… Zastavuje až před hotelem – Palamar Brach Resort ***

Prostě něco za hranicemi našeho chápání. J Myslíme na Jiříka jak mu dneska musí pískat v uších a vůbec bolet celé tělo i dušeJ Kdyby nás viděl nebo to alespoň tušil, tak by se za nás styděl, jak mu kazíme jeho školu šetření….Prostě luxus jako ze žurnálu. JVtipné je, že nás taxi vysadí u hlavní brány a my přijdeme na recepci s batohy na zádech. Koukají na nás jako na ufony a slečna na recepci se ptá, jak jsme se sem dostali… Kupodivu ale ví kdo jsme a tak nás čeká welcome drink, vyplnit formulář a pak samozřejmě, při pohledu na naše oblečení, i nezbytné upozornění, že na večeři je nutno přijít ve společenském oblečení…dlouhé kalhoty a nebo plné boty… A pak už nám bubák nese zavazadla na pokoj. Tedy nese… pěkně se mu to proneslo… Nejdříve studuje naše batohy, jako by něco takového viděl poprvé….asi hledá kolečka. J Pak se s úsměvem chopil práce a zvedl oba batohy najednou, načeš se prohnul jako luk…. Tak už jsme mu chtěli nabídnout, že si je odneseme na pokoj sami, ale on, že to nepřipadá v úvahu…. No pak je přinesl postupně, ale máme takové podezření, že cestou si je zkusili nést ještě všichni ostatní bubáci, jelikož to tu ještě neviděli… A to ještě netuší, co máme schované v krabici uvnitř batohu. J

Recepční bubanda nás vede do pokoje… no je to trošku změna proti bydlení do teď, ale i proti všemu, kde jsme bydleli dřív. J Navíc jako Honemoon nás čeká šampáňo v umyvadle zasypané ledem a čerstvými kytkami a navíc ještě košík s ovocem. …. Pravda je, že z toho máme ohromnou srandu a okamžitě vypínáme klimatizaci, jelikož tento vynález moderní doby rozhodně využívat nebudeme….Přijeli jsme přeci za teplem a zimy si užijeme dost až se vrátíme domů….

Naštěstí dostáváme i návod, kde je psáno co se platí a co je v ceně. Jak co používat a jak se tu chovat… Je to vtipné a když se dozvídám, že na večeři ve společenském oděvu a hlavně v botách, tak si říkám, kde budu jíst. J Tohle bude ještě bojovka. Naštěstí jsme s tím už trochu počítali dopředu. J   Macík je nadšená ze zahrady plné palem a barevných kytek a už plánuje, kde všude se chce fotit a skoro nám strach, že budeme jen tak zkušebně pózovat snad celý týden. J 

 

Vybalíme věci – dvě trička a kraťasy, to dá zabrat… a jdeme se projít po pláži. První kontakt s pobřežím. Voda vypadá dobře, pláž taky v pohodě, akorát je odliv, takže se strašně málo vody. Napravo je vidět hotel Palmerai, o kterém jsme taky přemýšleli, takže je skoro jasné, že první kroky vedou tam. Jakmile se blížíme, tak je nám jasné, že jsme se rozhodli správně. Okolo hotelu Palmerai je útes a v podstatě žádná pláž. Ne že by to vadilo, stačí popojít asi padesát metrů na písek… ale stejně…

Pomalu se otáčíme k domovu. Slunce tady bohužel zapadá za ostrov, takže žádné západy slunce do červánků. .. Chvilku sedíme na pláži a pak se jdeme podívat k bazénu. Nikdo tady není… Dáváme si něco k pití a já jdu zkusit vodu. Je to děsné kafe, takže když vylezu a foukne na mě, drkotám zubany. Chvilku posedíme a pak se jdeme převléknout na večeři… Vyndávám totálně zmuchlané kalhoty a triko a doufám, že si toho nikdo v tom šeru nevšimne. J

No jak už Myška psal, první večeře tady v tom buržousťákově nám dává zabrat. Potom co jsme si vybrali dostatečně společenské a nezmuchlané oblečení, vydali jsme se k baru u bazénu pozorovat dění v restauraci. Dali jsme si dva koktejly na kuráž a když jsme nabili odvahy vykročili jsme směrem k restauračním stolům. Naštěstí nás hned po příchodu odchytl čmoudík a uvedl nás ke stolu, vysvětlil nám, že jídlo je tu formou švédských stolů… a tak jsme se vydali na procházku mezi množstvím nepřeberných a neznámých jídel…Cukety v guláši, vajíčka v podivné omáčce, vepřové na nudličky s cibulkou…pro Myšku…Ryba s omáčkou…pro mě…a spousta dalších věcí…Jako přílohu jsme si dali rýži, každý jiný druh, ale rozdíl jsme nepoznali. Konečně jsme usedli, jídlo bylo výborné, obzvláště já jsem si na rybě moc pochutnala. Je pravda, že jsme to trošku přehnali s velikostí porce, ale co, mít pořádně nacpaná bříška není vůbec špatné. Já to samozřejmě ještě zajedla ovocným salátem. Po večeři jsme se přesunuli zase k bazénu a dali si u baru další pivko a pozorovali Němčoury a Frantíky, jak soutěží.

 

Noc se pomalu blížila a my byli čím dál tím víc unavení z alkoholu… a to ani nemluvím o tom, že jsme si dali předsevzetí propít 100E denně. J

Takže hupky do postýlky. Někdy v noci nás probudila siréna, ale když se nic nedělo, tak jsme zase v klidu spali dál.

 

 

 

Pondělí 10.12.2008

Macík: tak nám začíná první den v buržousťákově…ani si to neumíme představit jak se nám bude žít all in. J

Je to vlastně náš první all in v životě … a tak na to jdeme pomalu a vstáváme líně něco před osmou. Myška má dnes narozky a tak má nárok si trošku přispat… J Házíme se do gala a jdeme na snídani. Vybíráme si ze spousty variant – salám sýr, pečená šunčička, croasány, čerstvě krájené ovoce a palačinky, omelety… No pěkně jsme si pošmákli. Po snídani jsme si skočili na recepci pro žehličku s napařováním a domluvila jsem si kadeřnici. Na zkoušku mě pozvali na půl jednou.  Tak jsme se šli čachtat na pláž před Blue Rivale. Bylo to tam super, udělali jsme pár fotek a skvěle se vyblbli ve vodě. Jen slunce trochu víc pálilo. O půl jedné jsme vyrazili směr Blue Rivale ke kadeřnici. Vtipné bylo, že i na vrátnici mě měli poznamenanou, že přijdu. V salónu už na mě čekali. Myška odešel s tím, že počká na pláži. V salónu si mě vzali do pucu dvě čmoudy. Jedna co anglicky uměla trochu a druhá, co neuměla vůbec. Nejdřív jsme trošku pobavili a ta anglicky mluvící něco řekla té druhé a odešla…Pravda začalo to báječně mytím hlavy včetně masáže hlavy…ale pak to začalo… snažili se ze mě udělat hodinu pudla. Namotali mi vlasy na malé natáčku což samo o sobě bylo utrpění a pak mě ještě šoupli do křesla na sušení trvalé. To že jsem křičela a protestovala, že to nechci, nepomáhalo, protože čmoudka uměla anglicky jen „Do you feel OK?“ Ale odpovědi nerozuměla. Moje vysvětlování prostě nepomohlo… Po hoďce ze mě sundala natáčky a já vypadala jak pudl. Čmoudka se chvíli snažila mi s tím něco udělat a když viděla můj zoufalý výraz v obličeji tak šla pro tu anglicky mluvící. Ta naštěstí hned pochopila, že tohle jsem vůbec nechtěla a vytvořila mi na hlavě celkem pěkný účes…jednoduchý drdol. Po dvou hodinách jsem tedy odcházela z kadeřnického salónu a bála jsem se, co Myška. Moje obava byla ale celkem oprávněná. Myška seděl skoro dvě hodiny na pláži a čekal na mě. Ačkoli jsem mu říkala, že když dlouho nepůjdu ať se za mnou jde podívat. … No nepřejte si ho vidět. Strašně jsem ho litovala, protože to muselo strašně bolet. Byl jak rajčátko, čekal na mě a koukal jak kluci lítají s kitem. No hrůza. No a tak jsem ho začala přezdívat Mr.Tomato. J Celé odpoledne jsme raději zůstali na pokoji a Myška se chladil. K večeru jsme vyrazili po pláži směrem na sever. Bylo už celkem příjemně a díky stromům jsme šli ve stínu. Došli jsme asi 2km k nějaké modlitební budce v moři. Udělali pár fotek zapadajícího slunce za hory a našli mažňácké potápěčské centrum za fajn peníz a zamluvili si ponor na pátek. K večeři jsme přišli na devátou. Dnes byl jakýsi den indické kuchyně a tak nám to trošku připomnělo Srí Lanku. Po večeři jsme si tak seděli, popíjeli vínko a najednou se k Myškovi přihrnula bubanda s dortem v ruce a přáním k narozeninám. Myška z toho byl celý nesvůj. Měl krásný dortík s přáním krásných narozenin a vlastním jménem. Škoda jen, že jsme nevzali foťák. Dortík byl výborný šlehačkový. Tak jsme si naplácali bříška. Po večeři měli vystoupení místní tanečnice. Asi půl hoďky tančili místní kreolské tance a vlnili se v rytmu hudby. Pak se ale spustil šílený slejvák a my byli unaveni a Myška navíc topil jak kamínka, ulehli jsme spokojeně v půl jedenácté do postýlky a usnuli jak špalci.

 

 

 

Úterý 11.12.2008  Zařizování povolení

Macík: Vstáváme brzy jelikož nás dnes čekají úřady a úřadování. Přesně v půl osmé jsme na snídani. Dávám si výbornou palačinku, croasán a spoustu ovoce…meloun, ananas, mango..

Myška je po ránu pořád ještě červený, ale to nevadí, hlavně, že už ho to tak moc nebolí. Přesně v 8h nás vyzvedává náš průvodce pro dnešní den – zástupce z Cap Solei – Ian. Vyrážím směr PL. Sluníčko svítí a cesta ubíhá při příjemném rozhovoru rychle. Ian vypadá na pěkného řízka, pořád vtipkuje a neopomene ani Myškovu červenou barvičku.  Okolo deváté dorážíme do PL a začíná vtipný kolotoč. Prvně jdeme do vysoké budovy – asi nějaký cizinecký úřad, kde dostáváme razítko. Skoro se ani nevzpamatujeme a jdeme k nějakému úředníkovi, ten ty papíry podepíše a je hotovo. Ian zaplatí 2500 Rp nějaký oficiální poplatek a pokračujeme do další budovy. Tentokrát je to asi notář. Tam jen asi  10 minut sedíme v čekárně zatímco Ian vtipkuje s místními slečnami sekretářkami. Pak se na chvilku objeví notář zavtipkuje s Ianem a zmizí. Jakmile se vrátil, Ian už ho zase zasypává úsměvy a vtípky a tak odcházíme spokojeně dál…tady by se to tedy obešlo bez naší účasti. Tentokrát vcházíme do nádherné koloniální budovy, na náměstíčko, které tato budova svým tvarem vytváří. Tady se to teprve pěkně rozjelo. Za stromem seděl úředníček, který nás hned po příchodu vítal. Mělo to vypadat jako, že se tam sešli náhodou…Ale Ian mu šoupnul okamžitě 4000Rp do kapsičky u košile a úředníček se s námi hned vítal. Došli jsme až ke dveřím, kde byla šílená fronta asi tak 100 lidí. To Iana trochu rozhodilo a začal být trochu nervózní. Potom ale snaživý úředníček jakoby náhodou narazil na toho správného úředníka, co nám měl podepsat další papíry. A tak nám uprostřed chodby podepisuje papíry, my přihazujeme taky svůj podpis a máme další část papírování za sebou. Potom to vše i s našimi pasy putovalo do dalších dveří. Úředníček se usmíval a vždy někam na pár minut zmizel, aby se pak jakoby náhodou sešel zase s dalším důležitým člověkem. Ian si spokojeně broukal a tvářil se důležitě, ale spokojeně.

Po pár minutách si nás náš úředníček vyzvedl a vedl bez jakýchkoli slov do dalších dveří. V těch uprostřed velké místnosti seděl u velkého stolu zavaleného ohromnou hromadou papírů, nesystematicky poházených po stole, zcela zaneprázdněný soudce. Podepisoval papíry a ani k nám nezvedl oči. Úředníček nás postavil vedle stolu, soudci podstrčil papír a něco zamumlal. Pak nám řekl, ať přísaháme… než jsme pochopili co chce, zvedl nám pravou ruku a zase něco zamumlal. Pochopili jsme a přísahali… Soudce aniž by zvedl hlavu od stolu a přestal podepisovat, aby nás zkontroloval, přihodil jeden podpis na náš papír a my se stejnou rychlostí, jakou jsme sem vstoupili, zase vyřítili ven ze dveří.  Ian celý zářil a usmíval se, vzal si papíry, zažertoval s úředníčkem a prohlásil, že máme hotovo.

Nasedli jsme do auta, ve kterém bylo snad sto stupňů a vydali se k našemu oddávajícímu do Troux Deu.

Cesta zabrala zase hodinku a tak jsme trochu úkolovali Iana na zítra. Máme heslo, že čmoudík bez úkolu je úplně vyřízený a zoufalý. J V
Troux Deu jsme našli takovou malou kancelář, kde nikdo nebyl, ale než jsme se rozkoukali, tak se objevil sympatický bubák a pozval nás dovnitř. Procházel s námi zase nějaké formuláře a nakonec vytiskl velký papír a podepsal ho obrovským podpisem. Pak se zeptal, kdy že to ta svatba je a když jsme mu řekli, že zítra ve čtyři, tak se trochu zašklebil a řekl, že ne , že nemá čas. To nás rozhodilo a byl čas jít pro Iana a nechat ho to zařídit. Nakonec jsme se dohodli na pátou a my po cestě domů přidali Ianovi další úkol. Domluvit fotografa na dřív, aby stihl udělat pár fotek v hotelu než pojedeme. Tvářil se statečně, tak uvidíme. V hotelu nás vysadil u recepce a my zjistili, že je sotva poledne. To je zajímavé, jak za pár peněz pracují úředníci efektivně a rychle.
J Dali jsme si obídek a já si dál předsevzetí, že dnes na slunce nevylezu., jenomže Macík se chtěl jít cachtat do vln a tak jsem se namazal tlustou vrstvou krému, vzal si tričko a šátek a pro krátké návštěvě baru jsme se vydali po pláži. Párkrát jsme hupli do moře a nakonec došli až do městečka Belle Mare, což je asi tak kilometr. J Museli jsme vyměnit nějaký peníz, abychom měli na páteční potápění a protože kurz v hotelu je na hranici loupeže, tak jsme našli směnárnu ve městě. Peníze, co jsme vydělali oproti hotelu jsme hnedka utratili za pohledy. J Ba ne, tak hrozné to nebylo. Mezi tím, jsme se učili slib na zítra. než jsme vyrazili, tak jsme si oba přečetli, ale s tím rozdílem, že Macík si ho pamatoval skoro celý a já měl velké mezery. No, ale po cestě jsme se snažili doplňovat se a odříkat ho správně.

Procházka byla moc fajn a jenom jsme se přesvědčili, že sem do města snad dojde jeden turista z deseti. (ostatní totiž leží na lehátku u hotelového baru na pláži). Před večeří jsme si chvilku sedli a přemýšleli o zítřku. Trošku četli slib, trochu relaxovali. Taky jsme zavolali našemu tajnému spojenci a dali mu pokyn poslat dárečky. J Snad to zítra všechno zvládne a my taky…

 

 

 

Ještě taková malá vsuvka. Uklízí tu snad dvakrát denně. Furt čisté ručníky a vše jako ze škatulky a tak když jsme se dneska vrátili, tak na posteli ležel Macíkův oranžový šátek složený do zajímavého vějíře a kytka uprostřed. Bylo to moc hezké a milé. Před večeří jsme potkali místního mini manažera a ten se nás ptal, jak se máme a nakonec si s námi domluvil schůzku na osmou na bar. Řekli jsme si, že super a že mu alespoň můžeme připravit úkol na zítra J

Takže po krátké spršce a tak jsme vyrazili na bar. Už tady čekal. Dali jsme si pivo a kecali skoro hodinu, zjišťoval jak se máme, jak se nám tu líbí, odkud jsme a tak podobně. K tomu přidal pár vtipů a hádanek a my mu dali za odměnu úkol… Připravit pro nás na zítra večeři. J

Chvilku přemýšlel, nechal si vyprávět, co bychom rádi a nakonec řekl, že má představu a dá nám vědět. Rozloučili jsme se a šli na večeři. Když jsme byli asi v půlce jídla, tak se objevil u našeho stolu spolu s dalším bubákem, jako prý nejvyšším manažerem. Opět jsme mu řekli naši představu a on, že není problém, prý to bude za příplatek 500 Rp a že nám připraví stůl v klidné části zahrady. No jsem opravdu zvědavý.

Po večeři jsme si šli sednout k bazénu a dali si oblíbenou Modrou Lagunu a colu. Poslouchali jsme bubandu jak zpívá a příjemně relaxovali. Prostě pohodička. … ani se nechce věřit, že se zítra bereme… Do postele jsme se dostali až skoro o půl dvanácté…

 

 

 

Středa  12.12.2008 NÁŠ VELKÝ DEN – SVATBA

 

 

 

Dnešní den je pro nás oba tak trochu výjimečný a tak jsme se shodli, že mu dáme trochu více prostoru a popíšeme ho oba, takže tahle to celé probíhalo očima ženicha:

 

Bohouš: Ráno kupodivu vstáváme jako obvykle, žádný stres, žádná nervozita, asi to dělá slunce., které venku svítí do palem a šumění větru a moře. Snídaně opět perfektní, jako zkušení hoteloví hosté si nabíráme slaninku, kousky párečku, toustík a nějaké to ovoce.

Po snídali bereme plavky a jdeme se vykoupat. Sluníčko svítí, ale po obloze se honí mraky. Vydáváme se směrem na jih po pláži okouknout druhou část okolí. Míjíme Palmeraie, kde ani dnes není voda a jdeme dál. Po cestě se nám daří identifikovat i hotel Ambre, který byl také jedním z našich adeptů. Ještě, že výběr padl na Palmar. Ambre prochází rekonstrukcí a tak to vypadá jako luxusní stavba plná turistů. Jdeme dál, míjíme areál Verandaclub, který je plný Italů. Čím více se ale vzdalujeme od Beau Rivale, tím je moře špinavější. Plave v něm spousta zeleného bordelu, řas a chaluh. Škoda, že se tady někdo nenaučil čistit pláže. Procházíme zátokou, kde je naplaveno chaluh snad metr vysoko a přicházíme do jiné, kde je spousta malých mušlí. Tomu se nedá odolat, začínáme sbírat, jako malé děti. Naštěstí v nás je i kousek dospělých a tak vybíráme jen ty nejhezčí, takové s hnědou špičkou a zlatým lemem okolo a navíc nám jich stačí hrstička.  Přicházíme na kamenitý výběžek, kde stojí dva úplně prázdné komplexi domků – je v nich jen jedna turistka opalující se nahoře bez. Za výběžkem pokračují hezké pláže, absolutně bez lidí. Bohužel nás ale přeci jenom trošičku začíná dohánět čas a tak se otáčíme a vracíme směrem domů. Po cestě ještě párkrát hupsneme do vody a pomalu se dostaneme na náš plážový bar. Obvyklá dávka koktejlu Carangua nás postaví na nohy po procházce.

 

Macík dává sprchu a vyráží ke kadeřnici. Dneska mi dovolí, že když se nevrátí  do půl třetí (což je za dvě hodiny), tak můžu na oběd. J

Mezi tím nám zkouší volat Angela a Richard, ale spojení je tu jaksi blbé. Takže nezbývá než abych to zkusil já. Přes recepci nejdříve volám Richarda, co chce, ale mám špatné číslo a na tom, které si myslím, že už bude správné to nikdo nezvedá… Zkouším Angelu na mobil. Naštěstí to vezme a v podstatě nic důležitého nechce, jenom že fotograf přijede o půl čtvrté… Dávám se trochu do gala, myji hlavu, protože žena říkala J, oholím se a přípravy jsou hotové. Jenom žena nikde. Čas utíká a i přes ujištění, že bude doma za hodinku se blíží půl třetí a ona nikde. Připravím doklady a ona furt nikde. O půl třetí jdu na oběd a trochu netrpělivě ji vyhlížím. Když sednu ke stolu, přijde ke mně mladý bubák, významně se usmívá a blahopřeje mi. … a nezapomene podotknout něco o speciální večeři…

Trochu se diví, že sedím sám, ale když mu řeknu, že žena je u holiče, tak se jenom směje a chápavě koulí očima. Asi je to všude stejné. J

Blíží se třetí a ona stále nikde. No to jsem zvědavý, jak to chce stihnout. Naštěstí se objeví ve dveřích asi za minutu, tak jí rovnou říkám, že za chvilku je tu fotograf a měla by sebou hodit. Naštěstí je furt v pohodě, nehty už namalované z doby než šla k holiči – moje práce (taky to podle toho vypadá). Jde do koupelny šoupnout na sebe nějaké šminky. No a než se rozkouká, tak je tu telefonát z recepce, fotograf je tu. Házím na sebe rychle kalhoty a trochu se ji snažím popohnat. Když ale vidím je se jí klepou ručičky, když si maluje oči, tak ji raději uklidňuji, že je to v pohodě a že zatím hodím řeč s fotografem. Z toho se vyklube super sympatický bubák s druhým takovým mlčenlivým. Říkám jim, že má Macík ještě co dělat do finální podoby.  Jsou moc milí, usmívají se a říkají, že kouknou po zahradě. Chvilku se bavíme co a jak s fotkami a domlouváme video. Jsou fakt super.

Chodím tak nenápadně kontrolovat Macíka. Hodím na sebe košili a jsem hotov. Kluci přijeli dřív než měli a tak o půl a deset minut zašněruji Macíka do korzetu a můžeme na focení. Moc ji to sluší.

Mezi tím přijíždí Jan a Bridgite a vezou nádhernou kytku. V tu chvíli si Ian uvědomí, že měl zařídit stejnou jako má Macík ve vlasech. Celý se orosí, ale naštěstí, i když na to zapomněl, tak Brigit vybrala shodou okolností tu samou.

 

Nejprve se fotíme v zahradě. Je to vtipné. Staví si Macíka tak opatrně doprostřed mezi kytky a říká co má dělat, samozřejmě anglicky. Po nějaké chvilce, když vidí, že z toho máme legraci, tak se tak trochu osmělí a začne chodit a předvádět, jak se chytit a kam dát ruku. Myslím, že pochopi, že nejsme žádné netykavky a klidně si může na nevěstu sáhnout. J Na zahradě je to moc fajn, jenom se musí hlídat turisti v plavkách, kteří občas mají tendenci vlézt do závěru. Naštěstí jich tu je málo. Pak jdeme udělat pár fotek na pláž. Vybrali jsme si lagunu před Beau Rivae. Ťapkáme po pláži a Macík sklízí obdivné pohledy a někdy i potlesk od lidí okolo. Září jako sluníčko. Fotíme se na kraji pláže, na kamenech a tak. Chceme i courání vodou, ale to říká fotograf, že kvůli šatům uděláme a na Ile aux Cherf. V jednu chvíli mu moře šplouchne na kalhoty, tak se jenom smutně podívá, ale zase je hned v pohodě.

Fotky zaberou asi hodinu.

Pak už pobíháme okolo bazénu, kde se po nás opět všichni otáčí a bubáci významně pokukují. Nastupujeme do auta k Ianovi a Bridgite a řítíme se do přístavu. Vystupujeme z auta Ian jde zjišťovat, kde je loď a hlavní bubák. Mažňáci vidí nevěstu a usmívají se a posílají nás dolu na pláž. Jdeme rovnou dolů a tady už se usmívá Morgan Freeman s velikou knihou v ruce. No a jako hlavní hřeb téhle chvilky u pláže kotví motorový člun ozdobený spoustou kytek. Myslím, že tohle je vlastní iniciativa kapitána dvouzuba (má nahoře dva špičáky a mezi nimi nic) a tak nevěřícně koukají všichni. Je to fakt sranda. Všichni rychle pochopíme, že tohle bude divočina a sundáváme boty. Ian bere boty od Bridgite a jde se zout do auta. Fotografové taky mizí. Jdu hodit boty k Ianovi a když se vracím, tak vidím hlavního bubáka Morgana Freemana jak se zouvá (má naleštěné lakovky), sundává ponožky a hlavně ohrnuje nohavice na obleku. Nakonec všichni vypadáme jako když čekáme velikou vodu. Jenom nevěsta si elegantně vykasá sukni, odhalí opálená lýtka a kousek stehýnka i s věnečkem. J

Nastupujeme postupně do lodě, my si sedáme spolu s hlavním bubákem na příď a hurá na ostrov. Loď  skáče po vlnách, Bridgite vzadu piští, všichni se smějí a vtipkují. Kapitán to nešetří a dává čest jméno SpeedBoat. Loď se řítí kolem mělčin a útesů, vždycky hodí otočku o devadesát stupňů, celá vyletí do vzduchu. Je to žůžo. Asi po pěti minutách přistáváme na pláži ostrova. Nikdo tu skoro není. Poslední turisty jsme potkali na přívozu, co jsme míjeli cestou.

Celá laguna je naše. Chvilku na pláži hledáme vhodné místo a za podpory fotografa přesvědčíme Iana, že to správné je asi sto metrů daleko od lodi.

Ten chudák bere stůl i s dekorací a spolu s bubákem ho nesou k nám. Atmosféra je naprosto úžasná, myslím, že všichni jsou z toho úplně vysmátí. Na stůl dáváme místu s ovocem a krásnou kytku. Úředník si ohrne kalhoty zase dolů ale boty stejně nemá, takže tu stojí bosky v obleku. Pořád se tak usmívá jako, že je důležitý a tak se nemůže chudák smát jako ostatní. Po chvilce jsme tak nějak všichni připraveni na ten slavnostní okamžik. Morgan nás všechny přivítá a předříkává ceremoniál a takové ty důležité řeči. Pak přichází na řadu prstýnky a slib. Sice jsme se ho včera učili, ale on je přesvědčen, že je lepší ho po něm opakovat. Říká abych nasadil prstýnek na půl prstu a odříkal slib. Jenomže tomu nerozumím tak ho tam šoupnu rovnou. No šoupnu není to správné slovo. Macík má trochu nateklé prstíky, takže ho tam rvu obouruč. Nicméně pak zjistím, že je to moc brzy, tak ho zase sundám. Odříkám slib a pak ho tam zase rvu. Tohle bude na videu vypadat děsně. J Macík to má mnohem jednodušší, ta už ví, co a jak a navíc já se tady tak nevykrmuji, takže prstík mám jako proutek. J

Následuje polibek a jsme svoji. Všichni se podepisujeme do té obrovské knihy a dostáváme certifikát psaný rukou Morgana i s jeho neuvěřitelně originálním podpisem. Rozlévám šampaňské a připíjíme si spolu a pak s ostatními. Následuje procházka po pláži a focení. Využíváme poslední chvilky pro originální fotky a fotograf osmělený naší vstřícností se ptá Macíka, jestli odhalí stehýnko s věnečkem. Ta se tomu nebrání a tak snad budou i nějaké diskrétnější fotky. J Nakonec rychle balíme a vracíme se k lodi. Macík vypráví fotografovi, že chce fotku s lodí, že u nás všichni jezdí autem a tohle je originální. Ten se tím nadchne a při příchodu k lodi ji chce snad skoro vyklidit. My říkáme, že ne, že chceme fotku se všema. Tak Macík začne nastupovat a Ian ji pomáhá do lodi. Je z toho chudák celý nesvůj, já se směji z povzdálí a mávám na něho, že super. Fotograf vše fotí a ostatní se smějí. Nastupuji i já a opět pár fotek a hurá zpět. Člun pomalu opouští lagunu a v tu chvi se vedle nás objeví další člun s bubákem. Užívá si jízdu těsně za námi a řádí ve vlnách. Člun pomalu zrychluje a mi letíme zpět. Sedíme zase vpředu a kluci vzadu pořád vtipkují a smějí se na celé kolo. Najednou se ten druhý člun objeví těsně vedle nás a oba bubáci na sebe něco pokřikují. Najednou zastavujeme, ten druhý udělá prudkou otočku a přirazí těsně k nám. Náš fotograf Richard se směje od ucha k uchu a předstírá děsnou paniku. Nakonec hrdinně přeleze do vedlejšího člunu a sedá si na místo kapitána ovšem pozadu. Takže druhý čmoud (kapitán lodi) stojí vele a levou rukou řídí člun. Richard vyndává kameru a míří na nás a řítíme se dál po hladině. Macík bere do ruky láhev šampáňa a všem připíjí. Čluny letí po hladině a my si to užíváme, všichni se děsně smějí a Morganovci cukají koutky a dělá mu problém se tvářit důstojně. Projíždíme přístavem, pár záběrů s loděmi a nakonec šťastně přistáváme na pláži. Vystupujeme u lodi a všem moc děkujeme. Kapitán dvouzub a i ten druhý nám mávají a mají z nás děsnou srandu. Asi to pro ně taky není obyčejný zážitek. Jdeme k autu, loučíme se s Morganem, děkujeme mu, pak i s Ianem a Bridgite. Ta nás prosí o fotky a v očích takové malé slzičky. Ian se jenom směje a je vidět, že tohle ještě neviděl. Sedáme do auta k Richardovi a jedeme do hotelu. Po cestě nám říká, že fotí tak 200 svateb do roka, ale takovou pohodou svatbu a srandu nezažil už asi čtyři roky.

V hotelu na nás opět všichni mávají a sem tam někdo gratuluje. Moc se jim líbí Macíkovi šaty. Hodíme věci domů a jdeme na bar. Objednáváme Blue Lagoon a Plantážníka a jen tak relaxujeme. V jednu chvíli se objeví takový sympatický pár a pán chce pusu od nevěsty pro štěstí. Za chvíli se u nás zase staví chlápek, co mu říkáme Halley Davidson se ženou, přejí nám a říkají, že tady slaví 25. výročí svatby.

O půl osmí nás čeká večere. Máme připravený stůl v zahradě a přichází k nám oblíbený bubák manažer zjistit, jestli můžou servírovat. My jako že ano a čekáme co přijde. Mezi tím se k nám dostává pití, opět to samé co na baru a my obdivujeme dekoraci stolu. Svíčka uprostřed, spousta kytek a ve skleničkách dvě labutě z ubrousků. Výhled na moře, palmy a černé nebe plné hvězd nad námi. Z baru se line pomalá hudba 80.let. Za chvilku se objevuje zase náš oblíbený brejlatý bubák a v ruce dva talíře s předkrmem. Karpáčio z mečouna s čerstvým salátem a bagetkou. Lahůdka. Říká , že kuchař se prý dnes kvůli nám snaží. A my jsme říkali, že stačí ryby z bufetu. J

Karpáčio vynikající a za chvíli se už nese další chod. Grilovaná ryba položená na rýži a ze čtyř stran se na mě usmívají krevety. Děláme spoustu fotek. Tohle je večere. Je to vynikající. Skoro to ani nejde sníst, ale přemůžeme se. Najednou se objeví opět brejláč a odnáší talíře a směje se, že to nejlepší teprve přijde. Za chvilku přináší dezert, drcené oříšky v nějakém medu a zmrzlinu. Skvělá tečka. Vzkazujeme velké díky kuchaři a snažíme se to do sebe nacpat. Povede se a my sedíme, koukáme na moře a říkáme si, co zítra naše maminky.

Nakonec se zvedáme a jdeme na bar. Číšník se už směje a míchá další drinky. Hudba hraje a vedle nás se najednou objevuje bubák „bavič“ a zve nás na parket. Macík se hned zvedá a lidi začínají tleskat a co zbývá než jít tančit. Vyklízejí nám celý parket a tak lehce přiopilí dáváme solíčko. …. Kdo ví jak tančím, tak se musí smát. Ale Macík je šťastný, lidi se baví a tak se prostě taky trochu snažím. Nakonec se k nám připojují všichni a tančíme ještě docela dlouhou dobu. Dochází mi dech a tak si jdeme odpočinou a dáváme si drink.

Večer utíká jako voda a o půl dvanácté zavírá bar a my jdeme do pokoje, čeká nás svatební noc…. Soukromá J

 

 

 

Jana: ….jak tedy Myška napsal, řekli jsme si, že tento neobyčejný den popíšeme oba. Pravda je, že myška dnešní den popsal perfektně, se všemi detaily a perličkami… Líp už to snad ani nejde. Takže já mám teď strašně těžký úkol….

 

…Ráno začínáme jako každé jiné… klidné vstávání do slunečného dne… výborná snídaně… spousta slaninky, vajíčka a párečky a jako sladkou tečku velký kopec čerstvého ovoce… ananas, meloun, mango, kokos… no co vám budu povídat, snídaně šampiónů. Po snídani, ostatně jako každý den tady, vyrážíme k moři na čachtačku…Dnes to je ale takové zvláštní, poklidné a přitom plné očekávání, co přijde a jak to vše dopadne… Je to den nabitý energií a napětím, ale přitom je tak klidný a odpočinkový, prostě pohoda a relaxace nás doprovázejí na každém kroku…

Moře je krásně teploučko a jediné, co nám malinko dělá starosti, jsou mraky, které se honí po obloze…Jsme tu dnes 12.den a takové mraky jsme u moře ještě neviděli. Zataženo už tu párkrát bylo, ale to vždy jen ve vnitrozemí, kde se mraky drží v horách. Tam jsou dešťové mraky permanentně, což je ale příjemné, protože výlety do vnitrozemí nejsou namáhavé a člověk to teplo zvládá i bez čachtání u moře….. to jsem ale trochu odbočila…Doufáme tedy, že z toho nic nebude a do odpoledne se to vybere… Myška to dokonce oceňuje, protože na jeho spálené čelíčko to není tak nepříjemné…. Procházka po pláži je super relax. Vždy když nám začne být teplo, tak hupsneme do vody a pokračujeme dál… (tj. asi každých 500 metrů J) Jak už Myška správně psal, je to prostě pohoda a velká romantika… procházíme se sami dva po úplně prázdných plážích, sbíráme mušličky a koupeme se někde na druhé straně zeměkoule… Vůbec se mi nechce věřit, že už za pár hodin se budu vdávat… hurá!!!! :-))))))

Když sedíme na baru u naší oblíbené Carangy – pomerančového a ananasového džusu s trochou grenadinového sirupu, tak si libujeme, jaká je to paráda, žádný stres. Žádné nervy se vstáváním, organizací a zařizováním, aby vše klaplo… jen pohoda, klídek, …moře si klidně šplouchá, sluníčko zlatavě svítí, ptáci zpívají a nám nic nechybí….

Co víc bychom si mohli přát v náš velký den…. Jsme prostě šťastní, už jen proto, že tu jsme spolu….

… Asi ve dvanáct jsme se přesunuli k pokoji. Dala jsem si spršku a Myška mi nalakoval nehtíky na rukou a nohou…. Byla to super sranda… a poté se odebírám na 1h ke kadeřnici. V pondělí si to holka vyzkoušela, tak si říkám, že to půjde rychle…. Začíná to v pohodě… Mytí hlavy spojené s krátkou masáží… Pak fenování, sušení …Pak ale začíná sranda… je tu ta neanglicky mluvící čmoudka a mám pocit, že si vůbec nepamatuje, co mi v pondělí udělala na hlavě… No ještě štěstí, že mám sebou foťák a fotky z pondělka… Tak nějak  jsem to tušila, co jsem ale postupně zjistila bylo, že tahle holka se svým řemeslem asi teprve začíná… Nejdřív jsem jí musela poradit, jak mě má vyfenovat, že dřív než mě to začne motat by měla použít pěnové tužidlo… Pak začalo vytváření účesu… No když jsem ji viděla, jak je zoufalá, tak jsem ji začala trochu radit a po 45 minutách mi konečně umotala ten drdol na hlavě, co jsem tam měla v pondělí. J Tak sem si oddechla… Pak už jen natočila zbývající vlasy a dala mi kytičky do vlasů… No byla to fuška, ale výsledek byl super a tak po dvou hodinách odcházím od kadeřnice….Platím  30euro a jelikož se blíží třetí hodina a ve čtyři má přijet fotograf, tak si musím trošku pospíšit… To jsem ale ještě netušila, že… Když přijdu na pokoj, tak mi Myška nervózně vysvětluje, že za chvíli je tu fotograf…vysvětlil mi, jak měl problémy s telefonním spojením a tak se to dozvěděl teprve před chviličkou, že fotograf přijede už v půl… Tak jsem do sebe k obědu hodila něco malého z bufetu, abych neumřela hlady a začala s přípravami… Make-up a všechno to líčení a malování jsem před tím několikrát trénovala. Ale teď když jsem slyšela, že už nám z recepce volají, že je tu fotograf Richard, tak jsem trochu znervózněla a ruce se mi začali tak třást, že bych si mola nakreslit vlastní EKG srdce. J … Naštěstí přišel Myška a uklidnil mě, že fotograf je v klidu, že počká… Objal mě a dal mi pusu a tak je vše v naprostém pořádku… Nakonec to vše v klidu zvládám… Myška mě bravurně během pár vteřin šněruje do korzetu a já můžu konečně vykročit z pokoje do zahrady, kde čeká Richard.  Najednou ze mě všechna ta nervozita spadla.

Fotograf je moc příjemný čmoudík a když to tak vezmu, tak těch 29 minut v koupelně při líčení bylo jediných 20 minut stresu, který jsem za dnešní den prožila… Na svatbu dobré ne? J

Focení je perfektní. Fotograf Richard nás skvěle diriguje, abychom věděli, jak si máme stoupnout… šteluje nás sem a pak zase tam, říká kde se máme držet a co máme dělat… a tak je to nakonec celkem sranda… Bohouš měl strach, že to bude trapné a ono se z toho vyklubala nakonec celkem povedená akce…Dokonce jsme se osmělili a ukazujeme mu ještě místa, kde bychom chtěli vyfotit a jakou fotečku bychom chtěli… Když mu říkáme, že ještě jdeme na pláž, nemá vůbec nic proti… je to moc příjemný pocit, všichni nám mávají, přejí hodně štěstí a tak si to kráčím po pláži k naší oblíbené zátoce a jsem tak trochu pyšná sama na sebe, ale hlavně strašně šťastná, že to Myška takhle vymyslel a my si to užíváme plnými doušky. J Focení nám zabralo asi hodinku a proběhlo opravdu moc pohodově… a tak už jen zbývá nasednout do auta a frr do přístavu… Přijel Ian a Bridget, naši svědkové … Ian je celý vysmátý, a Bridget je celá na měko, jak nám to s Myškou sluší… skoro mám podezření, že bude brečet. J

V přístavu vystupujeme a hledáme naší loďku, co nás odveze na ostrov Ile aux Cerfs…. Všichni nám mávají a my netušíme, jaká to bude ještě sranda… Jsme všichni zvědaví, čím, že to vlastně pojedeme…Angela slibovala Speed Boate, ale co si pod tím představit neví ani jinak ostřílený Ian. J Když jsme došli k pláži, tak já a Myška se hned na kraji pláže zouváme z bot… Čeká tu už náš oddávající čmoudík přezdívaný Morgan Friedman (kdo viděl fotky, je mu to jasné J), čeká v obleku a lakovkách na pláži… V tom to vidím… Dva báječní čmoudící zdobí člun krásnými kytkami, které tu všude okolo rostou… To překvapilo i Iana a tak jsme pochopili, že to ti dva šoféři naší lodičky dělají z vlastní iniciativy. J …. Ostatní už také pochopili, že v botách to na loď nepůjde a tak všichni odhazují boty… a to včetně oddávajícího…. Který vypadá s vykasanými kalhotami ke kolenům, ohromnou A3ovou matriční knihou v ruce a vážným výrazem ve tváři celkem komicky….

Ovšem je vidět, že i jemu cukají koutky od smíchu, neopouští ale svoji vážnou tvář a dále se tváří důležitě. Jízda na člunu je výborná, Ian dělá samé vtípky a Bridgete piští strachy jak malá holka, aby jí vlny nepocákali… My sedíme spolu s Morganem vepředu a tak nám to řádění na vodě nevadí, ba právě naopak… Mažňák, přezdívaný dvojzub, s námi křižuje moře, přeskakuje vlny a projíždí zátoky až nakonec kotvíme u malé zátoky, hned vele laguny na Ile aux Cerfs. Vystupujeme a hledáme to správné místo na pláži… Je to celkem komické, alespoň na pohled… Ian řekl, že si máme říci, kam nám mají dát stůl a tak běhám po pláži a diriguji čmoudily, kteří nosí stůl a výzdobu… ještě sem popoběhněte,… ne raději sem… J Nakonec jsme vybrali to správné místečko se zátiším… (cedule „Pozor nebezpečí“ v pozadí se prý výborně hodí pro začátek společného života J)… Pláž je totiž naprosto prázdná až na jednoho čmouda, který to tu hlídá… Ostrov je soukromý a tak se v pře pátou zavírá pro veřejnost… Nás sem po páte pustili, … asi jen pro to, že jsme svatba. J Všichni se těm organizačním přípravám, včetně chystání stolu, kdy Bridgite vytahuje z klobouku ubrus, šampaňské a ovoce a kytky na stůl… smějeme přímo od srdce…. Prakticky se ani smát nepřestáváme a tak začíná obřad, kdy já musím mít pusu zaťatou, abych nevybuchla smíchy. J

Vtipné, že když už začíná Morgan mluvit, všimne si Brigit, že mají všichni ještě vyhrnuté nohavice.. což nás opět rozesměje a donutí to mého manžílka a Morgana nohavice zase srolovat ke kotníkům. J

Oddávající nejdříve říká nějaké formality, jmenuje nějaké zákony a paragrafy a pak se dostává k té části s povinnostmi a romantikou… Nakonec odříkáváme jeden druhému svatební slib…. Poctivě jsme se ho den dopředu učili, tak abychom to uměli nazpaměť bez chyby, ale on si nedá říct a tak  předříkáváme po něm… J

 

 

 

„ I take you to be my lawful wife/husband, my partner in life and my true love. I will cherish our friendship and love you today, tomorrow and forever. I will trust you and honour you, I will Laugh and smile with you, I will love you faithfullly for the best and the worst, through the difficult and the easy, what my come. I will always be by your side, as I have given you my hand to hold so I give you my heart to keep.

With this ring I commit myself to you, I give you my life and my Love and I promise to be there whenever you need me. „

 

Volným překladem: „ Beru si tě za svého zákonného manžela, mého partnera pro život a svou skutečnou lásku. Budu opatrovat naše přátelství a lásku, dnes, zítra a navždy. Budu ti důvěřovat a ctít tě, budu se s tebou smát a dávat ti úsměv, budu tě milovat věrně v dobrém i zlém. Budu vždy po tvém boku… tak jako jsem ti dala svoji ruku, tak ti dávám své srdce, abys ho opatroval.

Tímto prstenem se tobě zavazuji, dát ti svůj život a lásku a slibuji být vždy s tebou, když mě budeš potřebovat.“

 

 

 

Je to vážně moc romantické…

Trošku nás potrápí, ale hlavně pobaví nandávání prstýnků… kdy mi v tom teple trochu opuchli prsty a tak Myška bojuje s nandáváním, nakonec se mu to ale podaří… my odříkáme úspěšně slib až do konce … a tak jsme oficiálně oddání.. pak už přichází jen první manželský polibek…. No co vám budu povídat, užíváme si ten polibek opravdu dlouho… Je o opravdu báječná svatba… Jsem šťastná jak blecha a ještě víc … ani nevím co na to říct a jak to popsat. Je to prostě báječné… Přichází podpisy do velké matriční knihy, přípitek výtečným šampaňským a gratulace. Bridget a Ian nám přejí a jsou už zase celý vysmátý. Já asi zářím štěstím jak beruška. J 

Pak přichází na řadu video a fotečky… na pláži, ve vodě…. Na jedné straně pláže v pozadí s horami… na druhé straně pláže v pozadí s oceánem… uprostřed zátoky…. Na písku a pak zase ve vodě… nakonec se i fotograf osměluje a sám mi říká, že chce vyfotit stehýnko s věnečkem. A když mu pak vyprávím, že u nás všichni jezdí na svatbu jen autem, ale lodí snad ještě nikdo nikdy nejel, tak mě celý nadšený a dělá nám fotečky s lodí…  Možná i díky tomu je cesta zpět trošku bláznivá… Nejdřív si to dvojzub užívá jen tak… letíme přes vlny, krouhá s námi zatáčky mezi mangovníky… Pak se k nám připojuje další čmoud na člunu a řádí ve vlnách za námi.

Všichni se pořád smějí a vtipkují a my jsme šťastní, že nám to vše takhle vychází, jsem vděčná Myškovi, že mě k téhle bláznivé, šílené a hlavně romantické svatbě přemluvil… Je to báječné. Najednou na sebe čmoudící z lodí něco křičí a lodě zastavují vedle sebe a fotograf přelézá do druhé lodi a my jsme pochopili, že nám chce udělat video z divoké jízdy na člunu. Richard si sedá zády ve směru jízdy na druhý člun, bere si kameru  a začíná točit…

Jedeme s větrem o závod… já vytahuju šáňo a připíjím všem … ostatní jsou totálně vyřízení a vysmátí….

Tak jsem zvědavá jestli tyhle záběry budou i na videu ze svatby…  Projíždíme i přístavem okolo moderních jachet a starých plachetnic. … Něco okolo půl sedmé kotvíme zpět v Trou d´Douce. Chtěli jsme dát nějaký bakšiš našim čmoudíkům na lodích, ale sotva jsme jim stihli poděkovat, už odjížděli pryč. Děkujeme Morganovci a loučíme se s Bridget a Ianem. Zpět do hotelu jedeme s Richardem…. Všichni nás tam zdraví a gratulují nám… Navíc všichni chtějí políbit nevěstu pro štěstí… Dáváme si na baru drink a povídáme si… Před vchodem do pokoje máme připravený báječný stůl vyzdobený spoustou kytek… Přesně takhle to mám ráda… spoustu kytiček všude… O půl osmé jsme zasedli k tomu báječnému stolu… Obsluhuje nás dokonce sám manager restaurace. Jako předkrm mečoun na salátku, hlavní jídlo výborné krevetky, které zdobili rybu opečenou na přírodně, položenou na rýži… a nakonec oříšky ve zmrzlině a medu… no opravdu báječné jídlo… Jak už Myška psal, kuchař se prostě vyšvihnul a připravil to výborně. Vtipné bylo jak se někde ve tmě vynořil další čmoud a nosil nám drinky celý večer… Po večeři jsme se vydali k bazénu na další drink…. Sedíme u bazénu, pijeme koktejly a posloucháme báječnou muziku 80.let, kterou hrají celý večer. Dlouho ale netrvá a přichází k nám čmoudík bavič a pobízí nás k tanci…. Myška se brání, ale není mu to nic platné… přeci víte jak rád tancuje J … no ale jelikož už jsme měli za sebou asi 4 koktejly a šampaňské, nenechali jsme se dlouho pobízet… Na parketu nám to šlo báječně…. Frantíci mám vytvořili kolečko a my tančili sólo, tančili jsme několik písniček a báječně jsme se bavili… Dokonce jsme udělali i mašinku… No prostě vše jak má být… to byla ta poslední maličkost, která mi chyběla k naprostému pocitu blaženosti… Sólo tanec se svým manželem. J dělali jsme otočky a tančili naprosto báječně asi hodinu….

 

Byl to báječný den a nádherný večer plný romantiky a pohody. Celé to vlastně dopadlo nad naše očekávání… a to nás ještě čeká fantastická novomanželská noc… Ale to už je soukromá záležitost… ale můžu snad jen napovědět, že jsme rozhodně brzy neusnuli J 

 

 

 

Jen ještě jednu věc jsem zapomněla napsat,…. Myškovi to v tom bílém náramně slušelo, prostě elegantní ženich a nejkrásnější chlap na ostrově. J

 

 

 

Čtvrtek 13.12.

Macík: Po naší první novomanželské noci jsme spali jak špalci a probudili jsme se až po deváté… No ještě, že tak, protože několik báječných tropických drinků udělalo s naší hlavičkou trošku kolotoč a tak jsme se z toho alespoň vyspali.  Skočili jsme si na snídani… Slaninka a vaječná omeleta byli opět výborné a když k tomu přidám ještě hromadu čerstvého ovoce na zajedení…

Myška konstatoval, že je dnes kritický den, jelikož si musí zvykat na svůj nový stav a tak dnes nebudeme podnikat nic náročného. Sluníčko svítí a obloha už je zase modrá… Tak se ještě jednou oblékáme do svatebních šatů a děláme pár foteček v zahradě. Je to sranda, protože si nás všichni ze včera pamatují a tak nás všichni zdraví jak o život a smějí se na nás na plné kolo. Pak se jdeme vykoupat na naši oblíbenou pláž do laguny před  Beau Rivale. Dáváme si na plážovém baru koktejl Varanta a jdeme na oběd. V hotelu je najednou nějak moc lidí, obzvláště Němčourů. (asi nový zájezd) tak je dnes k obědu Eintopf na 10 způsobů. (asi nejhorší jídlo za celou dobu, co jsme tu) Ale neva, sedíme tak na baru a říkáme si, že zamýšlený výlet na Ile aux Cerfs přeložíme na zítra, jelikož se nám dnes nikam nechce. A tak se po obědě čachtáme a vyrážíme do asi 1km vzdáleného městečka hledat internet. V hotelu sice internet mají, ale za takovou cenu, že by nás poslání jednoho mailu stálo tolik, co doma stojí připojení na dva měsíce…

V Belle Mare jsme našli ale jen pár obchůdků se suvenýry. Internet je prý nejblíž ve Flaku, kam nejede autobus a pošta tu taky není.. Tak zkusíme pohledy poslat z hotelu. Jsou teprve 4h a tak se vydáváme dál po pláži směrem k hotelu Coco Beach. Cestou se čachtáme, děláme fotečky a je to paráda, protože na téhle veřejné pláži jsme zase skoro sami. Jen místní rybáři tu sem tam postávají ve vodě a děti se koupou u kraje. Cesto míjíme jeden malý resortník, který možná rekonstruují . Pláže Coco Beach hotelu se táhnou celkem daleko. Ale je to tu moc pěkné. Celé to je hodně rozlehlé a zastrčené mezi stromy. Pláž je tvořena několika lagunami. Děláme pár foteček a čekáme na sms od kamarádů a příbuzných. Mamky už naštěstí napsali a tak jsme alespoň trochu v klidu. Říkáme si, že kamarádi to třeba ještě nerozbalili. Cesta zpět nám zabere asi hodinku a tak přicházíme k hotelu pěkně uťapkaní. Sedíme na terase a voláme mamkách. Jsme zvědaví na reakce. Kecáme jen chviličku, protože minuta tu stojí asi 70kč, ale co jsou to přeci mamky…

Před večeří si dáváme drink a pak se zase podivujeme, protože k večeři je opět něco ve stylu kreolské kuchyně a tak vybíráme jen to, co by nám mohlo chutnat. Okolo bazénu je dnes nějak moc lidí a tak si sedáme na terásku a jíme ovoce a pijeme šampíčko, co jsme dostali na uvítanou při příjezdu. Večeru je opět ve znamení pohody, ostatně jako celý den. Spát jdeme brzy, jelikož jsme tím nic neděláním unaveni a zítra vstáváme brzy na potápění…

 

 

 

Pátek 14.12.

Macík: celou noc pršelo a tak se nám krásně spinkalo. Ostatně jako každý den. Dostali jsme totiž pokoj v nejklidnější části hotelu … ani ne u moře a ani ne u restaurace a bazénu… Po ránu jsme vykoukli  z okna a vůbec ne nám nechtělo z postele. Venku zataženo až kam jsme dohlédli. Byli to muka vstávat, protože jsme se rozhodovali, zda má cenu na to potápění vůbec jít. Nakonec ale na chviličku vysvitlo sluníčko přes malou škvíru v mráčcích a tak jsme se vykopali. Dali jsme si rychlou snídani a vydali se po pláži k asi km vzdálenému potápěčskému centru, vstříc ponoru č. 13. Když jsme dorazili k hotelu Emeraude, který byl za veřejnou pláží hned u silnice, bubáci nás už čekali. Byli jsme rádi, že jsme šli, protože jdeme na ponor sami dva. Vyplnili jsme papíry o zdravotním stavu… oblékáme si dlouhé neoprény a šup s námi na loď. Kontrola vybavení proběhla asi během 10 vteřin … tady se s tím opravdu nepářou… Ještě rychlejší je to na lodi… Navlíknout ploutve, hodit na sebe jaket s bombou…. Šéfik, co nám dělá dive mastra jede s lodí kousek před korálovou bariéru a pak nám ještě jednou opakuje, že ponoření bude rychlé, že půjdeme asi 3m na začátku a skončíme v 18m po 1km plavby skrz kaňon. Tenhle údaj mi trochu vrtá hlavou, jak bychom mohli za 45 minut stihnout uplavat 1km. Říkám si, že asi špatně rozumím a šéfik vypadá zkušeně. Má velký pupek, což je tu základní znak pro zkušeného potápěče… Jen nás ještě informuje, že viditelnost pod vodou je asi 5m protože je tu spousta planktonu. My na sebe kýváme, že v pohodě a tři všichni tři vyskakujeme po zádech ze člunu. Hladina je neklidná a tak jdeme hned dolů. To co ale následuje ani jeden z nás nečekal… Než by řekl švec ocitáme se uprostřed velkého tobogánu… Najednou nás chytil silný proud a my máme co dělat, abychom trochu brzdili a nepředjeli šéfka. Jelikož ten nařídil držet se za ním. Hned na začátek vidíme ohromnou baracudu, ale je to jen na chvíli, protože proud nás žene mezi korálovou bariérou, kaňonem dál a dál… Planktonu je tu hodně, ale i tak vidíme krásného rejnoka jak se vznáší nad našimi hlavami. Je to jak ve vesmíru… letíme kosmickou rychlostí ve stavu beztíže a okolo jako by se čas zastavil (tedy ryby se zastavili). Jednu chvíli jsem se druhým regulátorem zachytila o korál a tak mě to pěkně destabilizovalo… Se stabilizací mám ostatně trochu problém, protože proud si se mnou dělá co chce. No a tak si mě už v tom nejsilnějším proudu chytá šéfik za ruku. … teď přichází vysvětlení, proč má mít správný dive mastr velký pupek… Ona má totiž plíce až v břiše a dokáže tak stabilizovat dva lidi. J Byla jsem mu celkem vděčná, protože jsem se přestala točit jak na kolotoči. Jízda to ale byla slušná. Jak tobogán. Svištěli jsem mezi koráli a viděli spoustu velkých tuňáků a makrel a jiných ryb, které se jakoby vznášeli v tom ohromném proudu a užívali si tu jízdu s námi. Když jsme se dostali z nejužšího místa a tudíž z největšího proudu, tak jsem už zase mola plavat sama vedle Myšky… Viděli jsme spoustu velkých ryb a barevných korálů. Bylo to úplně něco jiného než jsme znali doposud. Předtím jsme vždy byli v klidné vodě pluli s v klidu mezi koráli a viděli jen menší rybky. Tady to bylo úplně jiné.. rychlý svět… Ponor trval asi 50min a my se vynořili opravdu nadšeni. Poděkovali jsme šéfikovi … zaplatili 1000 Rp za jednoho a dostali razítko…a vydali se spokojeně k hotelu…  

Nemůžeme se zdržovat, jelikož v půl 12 má přijet fotograf s fotkami a videem. Do hotelu dorážíme právě v čas, oblékáme se a jdeme čekat na recepci. Richard přijel a tak jsme se pohodlně usadili u bazénu a prohlíželi fotky… Udělal jich spousty a pěkných. Sice byly trochu přesvětlené, ale doufáme, že s tím se dá něco udělat. Chvíli se dohadujeme za kolik od něho odkoupíme zbytek fotek, které jsou nad rámec základního balíčku. Nakonec usmlouváváme slevu a bereme si všechny fotky s negativy a video. Dáváme si na plážovém baru varantu a jdeme na oběd. Opět nějakou rybku a domlouváme se co s načatým dnem. Jelikož se nám zastesklo po Maňákově,( jak říkáme životu mezi bubáky. Opakem je Mastňákov.. tady v hotelu s buržousty). Tak se rozhodujeme, že i když už nám nezbývá moc rupek, tak se zkusíme vydat na Ile aux Cerfs na výlet, abychom trochu okoukli místo, kde jsme se vzali. Nějak ani nedoufáme, že se tam dostaneme, protože všichni říkají, že jen taxi tam stojí 300 Rp a plavenka dalších 300 na osobu. My ale doufáme, že chytíme autobus. Z hotelu odcházíme přes pláž a míříme si to na veřejnou pláž. Za branami hotelu, kde je hlavní východ totiž čekají taxíky, co dávají nehorázné ceny.. Jdeme chvíli po silnici, když nám zastavuje taxík a nabízí, že nás tam za 100Rp hodí. Já říkám 50 a on kýve, takže během pár vteřin sedíme v taxíku a jedeme do Troux d´Douce za cenu, jakou by nás stál autobus. Cesta busem totiž stojí vždy v rozmezí 19-22 Rp ať jedete kam chcete. Od řidiče se dozvídáme, že tady žádný autobus nejezdí a že plavenka je za 300Rp. To se nám moc nelíbí, protože máme posledních asi 1500Rp a s tím musíme přežít ještě zítřejší den, kdy opouštíme hotel… V Troux d´Douce si to míříme rovnu na pláž, i když nás všichni posílají nejdřív do kanceláře koupit lístky na loď. Na pláži nás hned odchytává jeden čmoudík, že nás tam hodí za 200 rp na osobu. My říkáme za 150 a on že jo… Bere si od nás peníze a že jde prý koupit lístky, což z počátku nechápeme…je nám to jasné, když se vrátí. Koupil pouze jeden lístek pro jednu osobu… tvrdí ale, že to není problém a tak si sedáme do super rychlého člunu a míříme si to skvělou rychlostí k ostrovu. Maňák to krosí zase mezi mangovníky a stříhá to malými zátokami jak ostřílený mořeplavec. Přibrzďujeme u jedné pláže, na které kluci vyhazují kanistry s benzínem a nabíráme pár dalších turistů. V další zátoce už nás čeká naše známé místečko, kde jsme si předevčírem řekli ANO…. Tedy spíše: Yes, I do. J Vystupujeme a divíme se, co tu je dnes lidí. Jsme nakonec rádi, že ve středu nám svatbu posunuli a na 5h, kdy už se ostrov zavírá.. Obcházíme zátoku a po pár metrech zjišťujeme, že tu není po lidech ani památky… Všichni se mačkají hned u přístavu, přitom, když člověk obejde zátoku jsou tu nádherné bílé pláže. Skoro lepší nebo možná nejlepší, jaké jsme kde na ostrově viděli. Koupeme se a čachtáme se a užíváme si báječně teplé moře. Trochu se tu vyblbneme při focení a užíváme prázdných pláží s jemným bílím pískem. Blíží se 5 hodina tak musíme zamířit zpět k přístavu, protože odjíždí poslední loď. Celý ostrov si prý pronajal nejluxusnější hotel na ostrově Tuersrok a tak tu platí přísná pravidla. V přístavu je už jen pár lidí a málo lodí. Rozzáří se nám oči, když najednou vidíme našeho dvojzuba, co nás vezl na svatbu. Hned na sebe máváme a on nám ukazuje ať si nasedneme. Cesta zpět je opět super. Dvojzub se předvádí a jede jak nejrychleji to jde. Krosí s námi zatáčku a my se vznášíme nad vodou jak ptáci. Je to super jízda. Dnes je to tzv. rychlý den. J Nejdřív rychlá jízda na tobogánu při ponoru mezi koráli a teď zase jízda na rychlém člunu. V přístavu jsme něco před půl šestou a čekáme na taxíka, co slíbil, že v půl šesté přijede. Dali jsme mu ale asi málo a tak jsme se po 10 min čekání vydali pěšky zpět. V přístavu byly už jen samé buržoustské taxi. Za městem nám ale zastavil taxík, že nás za 100 rp hodí k hotelu, což jsme celkem uvítali, jelikož domů jsme to měli ještě asi 5km. Na hotelu jsme si dali zase drink na baru, šli se ještě vykoupat do moře a pak se hodili do gala na naši poslední luxusní večeři. K véče jsme si zase nandali pořádný nášup, spoustu různých kombinací, co by člověk řekl, že nemůžou jít ani dohromady… ale bylo to výborné. Seděli jsme u baru a poslouchali hudbu. Byl večer Ségy, což je národní mauritijský tanec. Asi v půl jedenácte začalo pěkně pršet a jelikož jsme byli po pár drincích pěkně unaveni, šli jsme do hajan.

 

 

 

Sobota 15.12.

Macík: Ráno pěkně pospáváme a užíváme si poslední lenošení v buržousťákově. Jak mi Myška napovídá, sobota je „blbý“ den, jelikož Myška se probouzí celý rozmrzelý, že už nám dnes končí dovolená a tahle nálada mu vydrží skoro celý den. Jen při vtipkování s recepční se trochu rozveselí. :-)))))))

K snídani si dáváme nášup opečených párečků, slaninky a omeletky. Já si navíc dávám ještě palačinku s jahodovým džemem a čokoládou a ananasem… Mňam. J

Musíme se sbalit, což nám dává celkem zabrat vzhledem k množství dárků, které jsme nakoupili. Nakonec se nám to však podaří a tak se s trochou smutku v očích vydáváme k moři na poslední koupání a čachtání. Děláme pár posledních fotek. Navíc objevuje při přílivu úžasně silný proud, který nás vozí podél zátoky jak tobogán, ze kterého pozorujeme pod vodou rybičky. Čachtáme se jak jen můžeme, protože se nám od tud vůbec nechce. Ale blíží se 12 hodina, kdy se musíme odhlásit a tak se rychle loučíme s mořem a jdeme si dát rychlou sprchu a honem na recepci. Tam chvíli kecáme s recepční Yasmínou. Ptá se nás jestli chceme taxi a my říkáme, že ne, že si nějaké chytíme na ulici. Ptáme se po cenách a ona říká, že když se objednává taxi v hotelu, tak do Flagu, kam jedeme to stojí 600 Rp. Nás to stálo 150Rp za 20 min jízdy. Na letiště si prý počítají 1700Rp, přitom nám taxikář říkal, že normální cena je 800Rp. (Mimochodem nás cesta busem bude stát 44RP). Zasmán nás chválí, že to je chytré chytit taxi až na ulici a jet do Maheburgu busem. Když jsme se odhlásili, jdeme na náš poslední drink – já svůj oblíbený Plantage Puch (Pomerančový a ananasový džus, grenadinový sirup a třtinový rum) Myška si dává Blue Lagoon (Sprite, citrónová šťáva, vodka a curracao) a pak už nás čeká jen oběd. Tentokrát rajčatové těstoviny a plody moře v rajčatové omáčce, trocha zelenina a na konec ovocný salát. Asi o půl 2 opouštíme hotel Le Palmar Beach…. Bylo to krásně a tak konstatujeme, že za 25 let tu jsme zase jako na koni. J Oba víme, že do takovéhohle buržousťákova se už zase dlouho nepodíváme… na druhou stranu je to pro nás tenhle luxus stejně zbytečný… ani jednou jsme nevyužili lehátek na pláži a plážových ručníků. Ani půjčovnu kajaků a šlapadel, natož pak placené služby jako prádelnu nebo masáže… Tak nějak nám to ani nechybělo a nezbýval ani čas. Navíc na kajaky stejně strašně foukalo a my obdivovali ty odvážlivce, co to zkusili a pak bojovali s vlnami o život. J

My si místo válení na lehátkách dělali romantické procházky po pobřeží a libovali si prázdných pláží, které byly mimo hotelové komplexy…

No a tak jsme vykročili zase do Maňákova a těšili se na jízdu busem…i když už se skoro smutným výrazem, protože dovolená na tomhle nádherném ostrově plném přátelských lidí, se kterými jsme si častokrát výborně pokecali končí…

Hned jak jsme vyšli na silnici před hotel, zastavil nám taxikář, že si nás pamatuje, že nám před týdnem ve Flaqu sháněl taxi… a že jestli chceme, že nás tam za 150 Rp hodí….. tak jsme nasedli a loučili se s krásnou krajinou plnou třtinových polí okolo… Trochu jsme se báli, jak seženeme v so odpoledne autobus do Maheburgu, ale jezdí to snad každou hodinku… Ve Flaqu to šlo tedy jak po másle… a ve 2:30 jsme odjížděli směr Maheburgu. Slunce pálí a nám je pěkné vedro… autobus je naštěstí rychlý a tak už za 1h a 15min vystupujeme v Maheburgu, kde je pěkně zataženo… Skoro jako by to počasí naplánovalo a pokazilo se, aby se nám moc nestýskalo po sluníčku, když odjíždíme… v Maheburgu hledáme telefonní budku, protože jsme se zde měli sejít se zástupcem z Cap Solei, který nám má předat oddací list opatřený postilou. Chvilku jsme se s ním dohadovali v kolik přijede a pak jsme na něj hodinu čekali na autobusáku. Mezitím se zase pěkně rozpršelo…. Dokumenty nám naštěstí přivezl a apostilu mají taky, tak to snad bude v pohodě. Teď už bude zbývat „jen“ oběhat úřady v Čechách a naše svatba bude právoplatná… Hned jak jsme obdrželi dokumenty, jdeme hledat nějaký hotýlek. Netrvá to ale dlouho a asi po 300m narážíme na první hostel se jménem Nice Holiday a jelikož tam mají volný pokoj za 500Rp není co řešit. Dostáváme modrý pokojík… to je ale najednou změna z All In. J Vydáváme se do města, nejdříve do samosky koupit pivka a rumíky a pak směrem k moři. Doufám, že se tu ještě naposledy vykoupu. Když ale přicházíme k moři zjišťujeme, že Maheburg je spíše přístavní město a že místo pláží tu rostou mangovníky, v kterých žijí kraby… Touláme se po městě a nacházíme pouze jeden kostel. Konstatujeme, že Maheburg je asi nejchudší částí celého Mauritia, je to takové šedé, špinavé městečko, jehož dojem ještě umocňuje mrholení…. K večeři si sedáme snad do jediné slušné otevřené restaurace na smažené nudličky s kuřetem a vajíčkem… jsme tu sami, ale nudličky chutnají výborně. Platíme 220Rp a tak si za poslední peníze kupujeme ještě Kolu a vodu. Spát jdeme brzy, jelikož v 6 vstáváme.

 

 

 

Neděle 16.12.

Macík: Budíme se bez problémů jelikož slunce už je vysoko na obzoru a ulice je už po ránu dost rušná…. V půl sedmé nás čeká taxík. Cesta na letiště trvá asi 10min, ale taxíkář si říká 250Rp. Jsou to naše poslední peníze a tak mu je dáváme a říkáme si, že děláme dobrý skutek.

Na letišti nás překvapuje dlouhatánská fronta před vstupní halou a check-inem. Trošku předbíháme a zjišťujeme, že náš let zatím není vůbec ani vypsaný na tabuli. U přepážky nám ale bez problému vystavují letenku a tak se nestresujeme a procházíme dál všemi kontrolami.. V Duty Free kupujeme poslední dárky – rumy a čekáme na letadlo. Náš let není sice nikde napsaný, ale neva… asi se jim tam nevešel. Asi ve 3/4na 9 hlásí nástup do letadla a tak máme radost, že odlétáme včas. V letadle sedíme a pilot najednou ohlašuje, že je nějaký problém se zavazadly, tak doufáme, že to nejsou ty naše. Startujeme se čtyřicetiminutovým zpožděním v 10h místního času … 7H evropského…Vzdálenost 9208km a plánovaná délka letu 11h23min. … cesta zpět zase trvá o hodinu déle.

Naše dovolená končí a my jen litujeme, že nesedíme u okénka, protože je dnes nádherná viditelnost a my oblétáme celý ostrov. … Dokonce pilot natáčí letadlo a tak jsme zahlédli i zátoku Ile aux Cerfs, kde jsme měli krásný a neobyčejný obřad.

 

Tak jen doufáme, že budeme mít i krásný a neobyčejný život.

Loučíme se s ostrovem vzpomínkou na neobyčejné zážitky a dovolenou, která pro nás byla svatební cestou, líbánkami i velkým dobrodružstvím na druhou stranu zeměkoule. Cestou za krásnou krajinou plnou zelených hor, bílých pláží a modrého moře a hlavně všudypřítomných kvetoucích keřů, stromů a kytiček, hrajících všemi barvami. Budeme vzpomínat na neobyčejně přátelské lidi, kteří se neustále smějí a jsou ochotni s vámi strávit trochu času, povídáním o ostrově a se zájmem poslouchat vyprávění o Evropě a Čechách.

 

 

 

A tak končí naše báječná dovolená… Tak už jen doufáme, že se dostaneme v pořádku až domu a tam, že tam všechny jen mile překvapíme…